Jen přibližně kilometr jihovýchodně od Strážného leží pozoruhodná stopa po velkém vodním díle. V mokřadní krajině Stráženské slatiny se dochovala část mohutné sypané hráze bývalé vodní nádrže na říčce Řasnici. Ačkoli samotná vodní plocha dávno zmizela, terénní val dodnes připomíná dobu, kdy se na Šumavě budovaly rozsáhlé nádrže kvůli hospodářskému využití vody.
Rybník Weiher vznikl v 16. století
Podle novějších podkladů nechal nádrž vybudovat Petr Malovec v letech 1543 až 1547. Starší představy kladly její vznik ještě hlouběji do minulosti, současné údaje však stavbu spojují právě s polovinou 16. století. Vodní dílo bývá označováno jako rybník Weiher a patřilo k důmyslným způsobům, jak využít vodu v drsné šumavské krajině.
Nádrž zadržovala vodu z Řasnice a potoka Častá. Sloužit měla především k plavení dřeva, které bylo pro zdejší hospodářství zásadní, a také k chovu ryb. Podle dostupných údajů zabírala vodní plocha přibližně 150 hektarů a zasahovala do prostoru dnešní Stráženské slatiny, někdy označované jako Splavské rašeliniště.
Protržení ukončilo život nádrže
Rozsáhlé vodní dílo však nemělo dlouhého trvání. V roce 1587 se hráz protrhla a nádrž už nebyla obnovena. Za pravděpodobnou příčinu se považuje nestabilní podloží, které nedokázalo dlouhodobě odolávat tlaku zadržované vody. Zaniklá nádrž tak po sobě zanechala především výraznou krajinnou stopu – dlouhý val, jenž se stal svědectvím o někdejší podobě údolí.
Dochovaný úsek hráze je podle památkové evidence dlouhý zhruba 400 metrů, široký přibližně 4,5 až 5 metrů a vysoký 6 až 7 metrů. Některé obecní materiály uvádějí větší rozměry, které se zřejmě vztahují k celkovému historickému tělesu hráze, nikoli pouze k jeho zachované části. Uprostřed je hráz přerušená v místě, kudy dnes protéká Řasnice.
Technická památka v mokřadní krajině
Hráz je vedena jako nemovitá kulturní památka a zároveň jako technická památka. Její význam nespočívá jen ve stáří, ale také v tom, jak dobře je v krajině čitelná. Návštěvník zde neuvidí zachovalé zdivo, strojní zařízení ani upravenou expozici. Místo působí spíše jako nenápadná součást terénu, která začne dávat smysl teprve ve chvíli, kdy člověk ví, že po ní kdysi držela voda rozsáhlého rybníka.
Obecní a odborné podklady ji označují za jednu z nejstarších údolních přehrad svého druhu. Takové označení je třeba chápat v kontextu konkrétního typu vodního díla a připisovat je používaným odborným a institucionálním materiálům. Jisté je, že hráz patří k mimořádně cenným dokladům raného vodního stavitelství na Šumavě.
Od hráze ke Splavskému mlýnu
Historie místa pokračovala i po zániku nádrže. V 19. století vznikl u západního konce hráze Splavský mlýn, německy Dammmühle. Nevyužíval přímo vodu Řasnice, ale vodu přiváděnou dlouhým náhonem z potoka Častá. Po druhé světové válce byl mlýn zkonfiskován jako nepřátelský majetek a později zbořen. V terénu po něm zůstaly jen drobné pozůstatky zástavby a náhonu.
Pěšky ze Strážného
Nejjednodušším výchozím místem je Strážný. K hrázi vede zeleně značená turistická trasa směrem na Volary a Soumarský most; podle popisu Správy Národního parku Šumava se k ní dostanete po necelém kilometru chůze za hlavní silnicí. Trasa je součástí delšího, přibližně 12,5 kilometru dlouhého okruhu údolím Řasnice, který navazuje i na další historická místa, například Dolní Cazov nebo ženijní můstek přes řeku.
Okolí patří ke Stráženské slatině a leží v širším chráněném území Národního parku Šumava. Podmáčený terén může být po dešti obtížnější, proto se hodí pevná obuv. Návštěvníci by měli zůstat na povolených cestách, respektovat návštěvní řád a do hráze ani okolní vegetace nezasahovat. Překlenutí Řasnice uprostřed hráze nemusí být vždy v aktuálním stavu popsaném ve starších materiálech, proto je vhodné jeho bezpečnost před cestou ověřit.