Na Jezerní slati může být výrazně chladněji než na okolních kopcích. Historicky zde bylo naměřeno minimum −41,6 °C, a lokalita proto patří ke klimaticky nejstudenějším místům v Česku. Nejde o náhodu ani o běžnou zimní předpověď: v mělkých šumavských sníženinách se za jasných a klidných nocí hromadí studený vzduch a vznikají teplotní inverze.
Krátká cesta do otevřené krajiny
Jezerní slať leží mezi Kvildou a Horskou Kvildou na náhorní plošině Šumavských plání, přibližně ve výšce 1 050 až 1 080 metrů. Přístup začíná u malého parkoviště u silnice. Po zhruba 250 metrech pískové cesty návštěvníci dojdou k dřevěnému povalovému chodníku, který vede směrem do rašeliniště.
Celá návštěvnická trasa měří podle aktuálního popisu Správy Národního parku Šumava přibližně půl kilometru a její projití s prohlídkou okolí zabere zhruba půlhodinu. Chodník je přibližně 1,4 metru široký a po stranách má vodicí lišty. Trasa je nenáročná a vhodná také pro návštěvníky s pohybovým omezením. U parkoviště je vyhrazené místo pro vozíčkáře a mobilní toaleta.
Z poválky se otevírá pohled na rozsáhlou, jen mírně zvlněnou plochu slati. Za dobré viditelnosti lze zahlédnout také špičatý vrchol Antýglu, který dosahuje výšky 1 253 metrů. Pevná obuv se hodí i na tak krátký výlet. Počasí se na Šumavě mění rychle a u rašeliniště může být chladno, větrno nebo mokro i během letního dne.
Rašeliniště jako pomalu rostoucí zásobárna vody
Jezerní slať je vrchovištní rašeliniště, které se začalo vytvářet v poledovém období v trvale podmáčeném horském prostředí. Odumřelé části rostlin se zde kvůli nedostatku kyslíku rozkládají jen pomalu a postupně se hromadí jako rašelina. Významnou roli v tomto procesu má rašeliník, schopný zadržovat velké množství vody.
Celá lokalita má rozlohu 208 hektarů. Průměrná hloubka rašeliny činí asi 2,5 metru, místy však dosahuje až 7,6 metru. Jezerní slať leží na rozvodí Vltavy a Otavy a patří do pramenné oblasti Šumavských plání. Jižní část odvádí vodu Kvildský potok směrem k Teplé Vltavě, zatímco severní část náleží k povodí Otavy.
Na rašeliništi se daří rostlinám, které jsou přizpůsobené kyselému a chudému prostředí. Typická je například bříza trpasličí, pro šumavské slatě jsou charakteristické také rašelinné borovice, klikva, vlochyně, kyhanka, suchopýr nebo rosnatka okrouhlolistá. Při návštěvě je však důležité držet se chodníku. Rašeliniště je citlivý ekosystém a každý krok mimo vyznačenou trasu ho může poškodit.
Stopy těžby i obnova mokřadu
Přestože dnes Jezerní slať působí jako téměř nedotčená krajina, člověk do jejího vývoje v minulosti zasahoval. Rašelina se zde ručně těžila takzvaným borkováním. V terénu po této činnosti zůstaly pruhové sníženiny, kterým se říká vany, a vyvýšené pásy neboli špalky.
Další zásahy souvisely s odvodňováním. Správa Národního parku Šumava v rámci obnovy vodního režimu mokřadů ukazuje rozdíl mezi hlubokými odvodňovacími kanály a plochami, kde bylo možné vodu znovu zadržet. Jezerní slať tak není pouze atraktivním cílem výletu, ale také připomínkou významu rašelinišť pro krajinu. Zadržují vodu, pomáhají zmírňovat její rychlý odtok a uchovávají uhlík v organické hmotě.
Co vědět před návštěvou
Jezerní slať byla přírodní rezervací vyhlášena už v roce 1933. Dnes leží v klidovém území Národního parku Šumava a patří k velmi navštěvovaným místům. Právě proto je zde pohyb mimo povalový chodník nevhodný a v některých obdobích také omezený. Naučná stezka může být během zimování uzavřena, takže se před cestou vyplatí ověřit aktuální stav na stránkách správy parku.
Opatrnost je namístě také u vyhlídkové věže. Starší turistické materiály ji uvádějí jako návštěvnický prvek, současné informace Správy NP Šumava však upozorňují, že není přístupná. V roce 2025 byla uzavřena smlouva na dokumentaci k odstranění stávající věže a přípravě nové stavby. Z dostupných údajů ale nelze potvrdit, že nová vyhlídka už byla dokončena a otevřena.
Kdo chce výlet prodloužit, může vyrazit na okruh z Kvildy kolem Jezerní slati. Trasa podle údajů Správy NP měří 15,5 kilometru, překonává převýšení 282 metrů a zabere přibližně čtyři a půl hodiny. Krátká návštěva u parkoviště i delší šumavská túra tak mají společný cíl: místo, kde se potkává drsné klima, voda, historie lidských zásahů a pozoruhodná příroda.