Na jaře se v mělkých tůních Kačení louky drží voda, ozývají se žáby a nad hladinou krouží vážky. O několik měsíců později může mokřad z velké části vyschnout. Právě proměnlivost je pro tuto přírodní rezervaci typická a zároveň ukazuje, jak citlivě zdejší prostředí reaguje na počasí, změny klimatu i zásahy do okolní krajiny.
Kačení louka leží v severní části CHKO Litovelské Pomoraví, přibližně dva kilometry jihovýchodně od železniční stanice Moravičany. Železniční trať směrem na Červenku prochází územím po obou stranách, což vytváří neobvyklý kontrast: technická stavba vede krajinou s mimořádně cennými mokřadními biotopy. Rezervace má podle aktuálního vymezení rozlohu 16,7282 hektaru a chráněným územím je od roku 1992.
Od volné hladiny po olšový les
Hodnota Kačení louky spočívá především v její rozmanitosti. Na poměrně malém území se střídají mělké tůně, plochy volné vody, rákosiny, ostřicové louky i podmáčené olšiny. Jde téměř o úplný přechod mezi různými typy mokřadních ekosystémů, takzvanou hydrosérii.
Voda se zde přirozeně nejvíce zadržuje na jaře. Podle odborných podkladů jde o terénní depresi, kterou zásobuje především podzemní voda. V létě však část mokřadu často vysychá. K tomu přispívá nejen měnící se klima, ale také historické odvodňování okolních pozemků. Sezónní kolísání vody přesto není jen problémem – vytváří podmínky pro druhy, které potřebují mělká, prohřátá a dočasně zaplavovaná stanoviště.
Rostliny, které potřebují mokrou půdu
V rezervaci bylo zaznamenáno téměř 200 druhů cévnatých rostlin. Mezi zajímavé mokřadní druhy patří zevar nejmenší, pryskyřník velký, žebratka bahenní, bazanovec kytkokvětý, rdest ostrolistý, bahnička bradavčitá nebo pomněnka trsnatá. Lesní porosty doplňuje například sněženka podsněžník.
Taková pestrost nevzniká náhodou. Každá část území nabízí jiné podmínky – od trvaleji zavodněných míst přes periodicky zaplavované louky až po zastíněné okraje olšin. Právě proto je důležité, aby mokřad nezarostl souvislým náletem. Správa území se proto věnuje odstraňování náletových vrb a olší, které mohou ubírat světlo a urychlovat zarůstání otevřených ploch.
Žáby, hadi a desítky druhů vážek
Nejtypičtějším obojživelníkem Kačení louky je kuňka obecná. Vyhledává mělké stojaté vody, které se na jaře rychle prohřívají. Z průzkumů jsou uváděni také skokan štíhlý, rosnička zelená, ropucha obecná, čolek velký a čolek obecný. Z plazů jsou pro lokalitu významné užovka obojková a ještěrka obecná; novější údaje zmiňují také nález užovky hladké přímo v rezervaci.
Mimořádně pestré je společenstvo vážek a šidélek. Starší průzkum provedený v letech 1995 až 2000 zaznamenal na samotné lokalitě 33 druhů, novější souhrn uvádí pro rezervaci 36 známých druhů. Patří mezi ně vážka čtyřskvrnná, šídlo modré, lesklice, červeně zbarvené druhy rodu Sympetrum nebo šídélko ruměnné. K vzácným bezobratlým patří mokřadní střevlík Pterostichus aterrimus a pestře zbarvený střevlík Elaphrus cupreus.
Květnaté okraje lesa vyhledává jasoň dymnivkový, jeden z charakteristických motýlů Litovelského Pomoraví. Průzkumy a pozorování z území a jeho okolí uvádějí také slavíka, cvrčilku, potápku malou, čírku modrou, chřástala vodního, slípku zelenonohou nebo strnada rákosního. Konkrétní výskyt jednotlivých druhů se však může v čase měnit.
Výlet k citlivému místu
Kačení louka je součástí mezinárodně významného mokřadu Litovelské Pomoraví, chráněného v rámci Ramsarské úmluvy. Pro návštěvníka je zajímavá hlavně jako ukázka toho, kolik života se může soustředit na ploše několika hektarů – a jak důležitá je voda, i když se v krajině objevuje jen sezónně.
Nejbližším orientačním bodem je železniční stanice Moravičany. Přesný přístup a možnost průchodu je vhodné ověřit podle aktuálního značení a režimu rezervace. Při návštěvě je nejlepší držet se cest a okrajů, nerušit živočichy a nevstupovat do citlivých mokřadních ploch. Největší šanci na pozorování jarní vody, žab a hlasitého ptačího života nabízí právě jarní období. Rezervace zasahuje na území Moravičan a podle odborných podkladů také do území Stavenic.