Jen krátká cesta od Oseka u Rokycan vede na vrch Kamýk, kde návštěvníka čeká neobvyklé spojení romantické zříceniny a pietního místa. Z někdejšího letohrádku zůstaly dvě obvodové zdi, na východním svahu se ukrývá židovský hřbitov s náhrobky a pozůstatky starého ohrazení. Výlet sem není dlouhý ani náročný, přesto nabízí překvapivě soustředěný pohled na několik kapitol zdejší historie.
Letohrádek, ke kterému se jezdilo po vodě
Stavba na Kamýku měla podobu přízemní obdélné budovy. Za jejího zakladatele bývá označován Jan Šternberk, majitel oseckého panství, a vznik se nejčastěji klade kolem poloviny 18. století. Datování však není ve všech pramenech stejné, a proto je opatrnější držet se širšího časového určení.
Letohrádek zřejmě sloužil jako drobná odpočinková a reprezentativní stavba v krajině. Z oseckého zámku se k němu podle historických popisů jezdilo na loďkách po Podzámeckém rybníku. Tato vodní cesta už dnes neexistuje. Rybník zanikl po úpadku oseckých železáren, obvykle se uvádí rok 1814, a s ním zmizela i část původního obrazu panství.
Romantická zřícenina tedy není pozůstatkem středověkého hradu, ale poměrně mladého letohrádku, který rychle ztratil svůj účel. Už roku 1839 byl podle dostupných údajů ruinou. Před jeho vznikem měl na vrchu stát kamenný sloup s křížem a sochami světců spojovaných s ochranou proti moru. Co se s tímto sousoším i pozdějším křížem stalo, není přesně známo.
Hřbitov na svahu Kamýku
Východní svah kopce zabírá židovský hřbitov o ploše přibližně 1 165 metrů čtverečních. Pravděpodobně vznikl v průběhu 18. století a sloužil nejen obyvatelům Oseka, ale také židovským rodinám z okolních obcí, mimo jiné z Rokycan, Bušovic a Volduch.
Přesný rok založení není doložen jedinou archivní zprávou. Nejstarší evidovaný náhrobek pochází z roku 1795, první doložený pohřeb je uváděn už k roku 1793. Odborná dokumentace eviduje 101 náhrobních kamenů, jiné popisy hovoří přibližně o padesáti dochovaných náhrobcích. Rozdíl může souviset s tím, zda se započítávají také torza, podstavce a poškozené kameny. Bezpečné je mluvit o desítkách náhrobků a jejich pozůstatků.
Pohřbívalo se zde nejméně do začátku 20. století. Nejmladší evidovaný náhrobek je z roku 1908, tedy z doby po založení nového židovského hřbitova v Rokycanech v roce 1898. I tento detail ukazuje, že starší osecké pohřebiště si ještě nějakou dobu zachovávalo svůj význam.
Stopy židovského Oseka
Hřbitov dává smysl teprve v širším kontextu obce. Židovská komunita je v Oseku doložena nejpozději od konce 17. století. Roku 1717 zde žily tři židovské rodiny a v první polovině 19. století jich na panství mohlo být až dvacet.
O vlastní modlitební zázemí se komunita opírala od roku 1803, kdy byla v Oseku vystavěna synagoga. Bohoslužbám sloužila do 80. let 19. století. Po prodeji v letech 1887 až 1888 byla přestavěna na byt a dílnu. S místní židovskou historií souvisí také rod Welsů. Spisovatel a pamětník Šimon Wels, původním jménem Wedeles, ve svých vzpomínkách zachytil život židovské komunity v Oseku a okolí. Jeho syn Rudolf Wels se stal architektem; roku 1944 zahynul v Osvětimi.
Krátká návštěva s respektem
Kamýk je vhodný jako nenáročný výlet nebo zastávka při poznávání Oseka a Rokycanska. Lokalita bývá uváděna jako volně přístupná, bez vstupného a bez pravidelných prohlídek. V blízkosti zříceniny se podle turistických popisů dá zaparkovat, konkrétní možnosti je však dobré posoudit podle aktuální situace a místního režimu pozemků. Pro navigaci poslouží označení vrch Kamýk, Osek.
Během jedné krátké vycházky lze obejít torzo letohrádku, projít upraveným parkem a sestoupit ke hřbitovu. Ten je především pietním místem: na náhrobky se nevstupuje, s kameny ani vegetací se nemanipuluje a návštěva by měla zůstat tichá a ohleduplná. Kdo si chce výlet prodloužit, může pokračovat do samotného Oseka k zámku a kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Kamýk tak není jen nenápadnou zříceninou, ale místem, kde se v jediné krajině setkává šlechtická zábava, průmyslová minulost i paměť zanikající komunity.