Domažlický ponocný není jen figurou z minulosti. V letní sezoně se jeho obchůzka mění v působivé setkání s historií města. Roman Holub, oděný v modrém či tmavomodrém kabátci, přichází k věži na náměstí, zpěvem ohlašuje noční hodiny a připomíná dobu, kdy podobná služba patřila k běžnému životu měst.
Od hlásky k nočnímu strážci
Kořeny tradice sahají k někdejší městské službě, která měla praktický význam. Domažlický ponocný podle místního historického podání nastoupil krátce po pověžném. Zatímco pověžný bděl především z výšky a sledoval hrozící požár, vpád nepřátel nebo velkou vodu, ponocný obcházel v noci ulice, dohlížel na klid a oznamoval hodiny zpěvem.
Jeho roh nesloužil primárně jako hudební nástroj. Měl obyvatele varovat při nebezpečí. Právě spojení praktické strážní služby, zpěvu a zvuku rohu dává dnešnímu vystoupení zvláštní atmosféru: nejde pouze o kostýmovanou postavu, ale o připomínku někdejšího způsobu, jak město v noci komunikovalo samo se sebou.
Služba pověžného souvisela s domažlickou věží, která je součástí areálu kostela Narození Panny Marie. Válcovitá stavba původně ke kostelu nenáležela a sloužila jako bývalá městská hláska. Dnes v ní znějí zvony Zikmund, Poledník a Hodinka. V nejvyšším patře se nachází také světnička domažlického ponocného.
Tradice, která se vrátila do ulic
Funkce pověžného a ponocného v Domažlicích podle městského historického přehledu zanikly v 19. století. Zpívání se však později znovu objevilo, už v jiné podobě. V období první republiky sloužilo také jako turistická atrakce a po druhé světové válce se v roli ponocného vystřídalo několik místních mužů. U některých jmen a podrobností se dochovalo spíše místní svědectví než zcela jisté doložení, což k živé tradici ostatně patří.
Po krátkém působení důchodce Jírovce v roce 1971 se podle městských údajů uvažovalo také o magnetofonové nahrávce ponocenského zpěvu instalované na věži. Tato epizoda ukazuje, jak se tradice postupně přizpůsobovala době: když už noční strážce nebyl potřebný pro bezpečnost města, jeho hlas se stal součástí kulturní paměti Domažlic.
Roman Holub a letní večerní obchůzka
Současným nositelem tradice je Roman Holub, který ponocného představuje přibližně od začátku 21. století. V letní sezoně se objevuje nejčastěji během pátečních a sobotních večerů, ovšem konkrétní program se rok od roku mění. Například městský program pro rok 2026 počítal s jednotlivými pochůzkami od konce června do konce srpna, obvykle ve 21 a 22 hodin. Aktuální termíny je proto dobré před návštěvou ověřit v kalendáři Domažlic.
Jeho výbavu tvoří halapartna, lucerna a trouba z volského rohu. Oděv vychází z historizující představy stejnokroje rakousko-uherské armády, nejde však bez dalšího označit za přesnou kopii konkrétní uniformy. Důležitější než doslovná rekonstrukce je celkový obraz: světlo lucerny, silueta strážce a zpěv, který se rozléhá prostorem náměstí.
Součástí místního zvyku může být i drobný okamžik pro děti. Po vystoupení dostane nejmladší přítomný možnost sfouknout svíčku v ponocného lucerně. Z obyčejného pozorování se tak stává osobní zážitek, na který se snadno vzpomíná.
Večerní zastavení v centru Domažlic
Nejvhodnějším místem ke sledování je náměstí Míru, v prostoru u městské věže. Vyplatí se přijít s předstihem a počítat s tím, že jde o venkovní program, který může ovlivnit počasí nebo jiná akce na náměstí. Pochůzku lze spojit s návštěvou kostela Narození Panny Marie a věže, pokud jsou v daný večer přístupné.
Domažlický ponocný je zajímavý právě tím, že tradici neuzavírá do muzea. Nechává ji zaznít přímo tam, kde kdysi dávala smysl – mezi domy historického centra, pod věží a v ulicích města. Pro návštěvníka jde o krátký, ale výrazný způsob, jak poznat Domažlice nejen očima, nýbrž také sluchem.