Venkovní socha v pardubických Automatických mlýnech čeká na neobvyklý podnět: příspěvek škole Svítání. Po jeho zadání se z podstavce vysune lidský prst a rozhoupá loďku Davida Černého. Interakce tu není jen efektem pro kolemjdoucí. Připomíná, že za pohybem díla i za zázemím školy stojí pomoc druhých.
Loďka, která nezůstává nehybná
Socha stojí v parku u Automatických mlýnů od 1. června 2024. Je vysoká 6,5 metru a spočívá na třímetrovém podstavci z cortenové oceli. V jeho útrobách se ukrývá technologické zázemí i interaktivní panel, přes který mohou návštěvníci přispět škole. Samotný pohyb díla tak vzniká až ve chvíli, kdy se do něj zapojí člověk.
Vysunutý prst přitom podle školy nebyl součástí původního návrhu. David Černý ho doplnil až během výroby a Svítání v něm vidí obraz vnější podpory. Nápad propojit příspěvek s rozhoupáním sochy proměňuje dar v něco viditelného: loďka se na okamžik pohne a návštěvník snadněji pochopí, že jeho zapojení má konkrétní smysl.
Od papírového symbolu k velkému dílu
Loďka odkazuje k symbolice, kterou škola Svítání spojuje se svou značkou. Její autorkou je Adriena Růžičková. Z jednoduchého motivu papírové loďky se v Automatických mlýnech stal výrazný objekt ve veřejném prostoru. Povrch sochy pokrývá odolný polep připomínající novinový tisk; obsahuje texty o škole a její činnosti.
Pro návštěvníka je tak loďka čitelná z několika stran. Je to pohyblivá socha, technické zařízení i způsob, jak dát najevo, že veřejný prostor může otevírat téma solidarity. Příspěvky podle školy nejsou určené konkrétnímu žákovi. Pomáhají vytvářet zázemí pro školu Svítání a její žáky a klienty.
Umění a pardubická technika
Na projektu spolupracoval David Černý s pardubickou firmou JHV ENGINEERING. Vývoj a výroba trvaly podle školy déle než rok. U díla, které má bezpečně stát venku a zároveň reagovat na příspěvek návštěvníka, se potkává sochařská představa s technickým řešením. Loďka proto nepůsobí jen jako objekt k prohlížení: její pohyb je součástí toho, jak celé dílo vypráví svůj příběh.
Okolí dodává soše další vrstvu. Automatické mlýny jsou národní kulturní památkou a jejich monumentální hlavní budovu navrhl Josef Gočár v roce 1909. Areál sloužil jako mlýny do roku 2013, dnes je součástí kulturně-společenské městské čtvrti. Setkání historické průmyslové architektury se současným uměním tu přirozeně připomíná, že Pardubice nejsou jen místem k rychlé zastávce, ale i prostorem, kde se průmyslová minulost dál proměňuje.
Zastávka pro rodiny i školní skupiny
Loďka stojí ve venkovním prostoru na břehu Chrudimky, takže si ji lze prohlédnout při návštěvě areálu. Škola Svítání připravila pro děti a školní skupiny také hru Za pokladem Lodi, a to ve variantách pro mladší a starší děti. Součástí je návštěva pohyblivé sochy, která může být příležitostí mluvit s dětmi nejen o umění, ale také o pomoci a spolupráci.
Automatické mlýny najdete na adrese Automatické mlýny 1963 v Pardubicích. Loďka je venkovní instalace; otevírací dobu místních institucí proto nelze automaticky považovat za její návštěvní dobu. Pokud se chcete zapojit příspěvkem nebo zjistit, zda je panel právě funkční, je vhodné ověřit aktuální možnosti přímo na místě či u školy.