Jen málokteré místo v české krajině působí tak, jako by vystoupilo z historického filmu. Zámek Lužec, místní část města Vroutek na Podbořansku, zaujme věžičkou, válcovou věží s cimbuřím i dřevěným schodištěm, které vede do patra. Za romantickými kulisami se však skrývá složitý stavební vývoj a příběh památky, která se po desetiletích chátrání stále vrací k životu.
Od staršího sídla k raně baroknímu zámku
Nejstarší spolehlivě doložené zprávy o Lužci pocházejí z roku 1447. Tehdy zde existoval dvůr a ves patřila Ojíři z Očeděnic. Právě k tomuto období někdy bývá vztahována také zdejší tvrz. Historické prameny však nejsou v interpretaci počátků jednotné: zatímco město Vroutek spojuje tvrz s rokem 1447, Národní památkový ústav ji výslovně uvádí až v roce 1577. Patrně zanikla během třicetileté války.
O starším osídlení přesto dodnes svědčí relikty konstrukcí a části prostor s valenými klenbami a výsečemi. Lužec je navíc evidován jako území s archeologickými nálezy kategorie UAN I, tedy s jednoznačně prokázaným výskytem archeologických nálezů. Každý větší stavební zásah proto musí respektovat také archeologickou památkovou péči.
V průběhu 16. století se Lužec dostal k Adamu Ferdinandovi Údrckému z Údrče. Po jeho účasti ve stavovském povstání byl statek zkonfiskován a roku 1627 jej získal Jan Ludvík Nesslinger ze Schelchengrabu. V areálu tehdy existoval poplužní dvůr. Stavebněhistorické poznatky kladou vznik původního raně barokního zámku přibližně do druhé poloviny 17. století, zhruba do let 1665 až 1670.
Romantická přestavba změnila tvář celého areálu
Dnešní vzhled Lužce nevznikl podle jediného architektonického plánu. V 19. století byla v severním křídle poplužního dvora vybudována nová zámecká budova a při její stavbě se využily také pozůstatky staršího sídla. Marie Pachtová, rozená Štampachová, nechala zámek rozšířit a založila anglický park.
Výraznou proměnu přineslo období Josefa Marie Bärenreithera. Objekt byl upraven v romantickém duchu a získal prvky, které mu dodnes propůjčují téměř pohádkovou siluetu. K nejvýraznějším patří válcová věž přistavěná k nároží, cimbuří, drobná věžička a venkovní dřevěné schodiště. V architektuře se přitom potkává romantický historismus s prvky geometrické secese. Zámek tak není ukázkou jednoho čistého slohu, ale spíše vrstevnatým dokladem toho, jak se šlechtická sídla v průběhu staletí přizpůsobovala vkusu i potřebám svých majitelů.
Filmová kulisa i poválečný úpadek
Po druhé světové válce přešel zámek do vlastnictví státu. Od roku 1950 jej využíval Státní statek Lubenec jako ubytovnu, později jako sklad obilí. V roce 1967 se areál stal místem natáčení filmu Adelheid režiséra Františka Vláčila. Filmová atmosféra opuštěného sídla odpovídala jeho tehdejšímu stavu, i když před natáčením proběhly pouze povrchní opravy.
Po desetiletích bez potřebné údržby se propadla část střechy, severního průčelí i stropních konstrukcí. Poškozena byla také klenba v přízemí. V restitucích se areál vrátil potomkům původních majitelů ve velmi špatném stavu, který vyžadoval rozsáhlé statické i stavební zásahy.
Obnova pokračuje, návštěva vyžaduje ověření
Současnou etapu záchrany zahájil majitel Miloslav Martínek v roce 2008. Postupně došlo ke statickému zajištění objektu, opravám střech a interiérů, obnově venkovního schodiště, osazení oken i návratu věžičky na střechu. Proměnou prošlo také nádvoří, kde vznikla nová brána.
Zámek se nachází západně od jádra vsi při silnici mezi Vroutkem a Lubencem. Protože jde o soukromě obnovovaný areál, není běžně provozován jako státní zámek s pravidelnými prohlídkami. Před cestou je vhodné ověřit aktuální možnosti vstupu u vlastníka a počítat s tím, že nejbezpečnější a nejjistější je zatím vnímat Lužec především jako pozoruhodnou památku zvenčí.
Pro návštěvníka, který poznává české regiony, má Lužec zvláštní kouzlo: na jednom místě tu lze sledovat archeologickou stopu staršího sídla, proměnu poplužního dvora v zámek, romantické úpravy 19. století i náročnou obnovu po období úpadku. A k tomu přidat filmovou vzpomínku na jednu z výrazných českých kinematografických lokací.