Na první pohled tu dnes najdete především louky, les a tiché cesty. Přesto se v jižní části katastru Bílé Vody skrývá příběh tří míst, kde ještě před několika desetiletími stály domy, fungoval hostinec a mířili poutníci ke kapli. Tannzapfen neboli Jedlovec, Růženec a Karlov představují zaniklé osady a usedlosti v krajině poblíž česko-polské hranice.
Jedlovec býval zastávkou na cestě krajinou
Tannzapfen, česky Jedlovec nebo také Jedlová šiška, ležel na cestě mezi Bílou Vodou a Růžencem. Osada se nacházela přibližně dva kilometry jihozápadně od zámečku ve Vsi Bílá Voda, v sedle cesty směřující k Růženci. V roce 1930 zde stálo osm domů a žilo 37 obyvatel.
Jedlovec nebyl jen souborem chalup. Podle dochovaných údajů se zde nacházela také výletní hospoda, která mohla sloužit místním i lidem putujícím přes kopcovitou krajinu. Dnes už původní zastavěné území v terénu patrné není. Místo postupně převzaly louky a les, takže návštěvník musí minulost hledat spíše v mapě, průběhu staré cesty a představivosti než v dochovaných zdech.
Růženec spojoval cestu, poutě a hostinec
Nejvýraznější příběh má Růženec, německy Rosenkranz. Osada pravděpodobně vyrostla u staré cesty do Kladska a poprvé se připomíná už roku 1638. Samotný název může souviset s poutníky, kteří po této trase směřovali ke kladskému mariánskému obrazu.
Růženec se během 19. století proměňoval, ale nikdy nepatřil k velkým sídlům. V roce 1836 zde stálo jedenáct domů a žilo 63 obyvatel. Roku 1900 se uvádí dvanáct domů a 47 obyvatel, v roce 1930 už jen osm domů a 31 obyvatel. Osada tak postupně slábla ještě před poválečnými událostmi.
K místnímu životu patřil hostinec a poutní kaple svatého Antonína Paduánského, postavená v roce 1802. Ke kapli se konaly poutě především 13. června, na svátek jejího patrona. Stála v bezprostřední blízkosti státní hranice a její poloha podtrhovala význam Růžence jako místa na staré přeshraniční trase.
Po válce zmizely domy i kaple
Zánik Růžence je třeba vnímat jako delší proces. Po roce 1945 bylo původní německé obyvatelstvo vysídleno a odlehlou osadu se nepodařilo znovu trvale osídlit. Uzavření pohraničí pak její další život ještě více ztížilo. Podle obecních podkladů byla osada po roce 1950 zcela vysídlena a zbořena, zatímco kaple svatého Antonína zanikla přibližně v letech 1960 až 1961.
Z kaple se dnes připomínají pouze zbytky zarostlé vegetací. Nejvýraznější dochovanou stavbou v místě je objekt bývalé hájovny u lesní cesty. Právě takové nenápadné pozůstatky ukazují, že zánik osady neznamenal okamžité zmizení všeho, co po ní zůstalo. Některé stopy přežívají v krajině, i když je bez znalosti místní historie snadno přehlédneme.
Karlov a proměna pohraniční krajiny
Třetím místem je Karlov, německy Karlshof. Šlo spíše o zaniklou usedlost než o větší osadu. V roce 1930 zde žilo jedenáct lidí. Obecní podklady uvádějí, že místo je dnes známé také jako Karlovy Dvory, toto pojmenování však nemusí být jednotným současným oficiálním názvem.
Jedlovec, Růženec i Karlov zapadají do širšího příběhu Bílé Vody. Poválečné vysídlení, uzavření hranice a obtížné dosídlování odlehlých míst změnily nejen počet obyvatel, ale také samotný charakter krajiny. Z někdejších sídel se staly lesní a luční plochy, kde staré cesty často představují jedinou čitelnou připomínku minulosti.
Výlet, při kterém se vyplatí dívat pod nohy
Po stopách zaniklých míst se lze vydat z Bílé Vody pěšky směrem k Růženci a dál krajinou kolem někdejšího Jedlovce a Karlova. Nejde o výlet za dochovanými památkami v obvyklém smyslu. Jeho kouzlo spočívá v hledání souvislostí: v poloze staré cesty, v názvech na mapě a v místech, kde se mezi stromy nebo loukami kdysi nacházely domy.
Většina původní zástavby, hostinec i kaple už neexistují a některé úseky jsou zarostlé. Proto je vhodné držet se veřejně přístupných nebo značených cest, respektovat blízkost státní hranice, lesní hospodaření a případné zákazy vstupu. Kdo sem přijde s vědomím, že neuvidí velkou stavbu, ale spíše krajinu s pamětí, může objevit jednu z nejtišších a nejpůsobivějších kapitol Bílé Vody.