Rudá věž smrti u Ostrova není jen technickou památkou. Je dochovaným svědkem doby, kdy se uran stal strategickou surovinou a političtí vězni byli nasazováni na práci, která vážně poškozovala zdraví. Sedmipatrová stavba z červených neomítnutých cihel dodnes stojí v části Dolní Žďár, v areálu někdejšího pracovního tábora Vykmanov II.
V letech 1951 až 1956 zde fungovala ústřední třídírna a úpravna uranové rudy z Jáchymovska i dalších revírů tehdejšího Československa. Zařízení pracovalo nepřetržitě ve třísměnném provozu. Každý den se v něm zpracovalo přibližně pět až šest tun smolince, který se drtil a následně třídil na vibračních sítech. Výsledný uranový produkt putoval v železných barelech do Sovětského svazu.
Pracoviště tábora, kterému vězni říkali likvidační
Vykmanov II měl krycí označení tábor L. Sami vězni mu kvůli podmínkám a ničivým dopadům práce říkali likvidační tábor. Zkratka MUKL, používaná pro zdejší vězně, znamenala muži určení k likvidaci. Nešlo o běžné zaměstnání v průmyslovém provozu, ale o součást represivního systému, v němž byli lidé odsouzení v politických procesech nuceni pracovat v prostředí radioaktivního prachu, často bez odpovídajících ochranných pomůcek.
V táboře bývalo kolem tří set vězňů. Samotným pracovištěm Rudé věže smrti podle odhadů prošlo asi 1500 mužů. Směny byly dlouhé, životní podmínky poznamenával hlad, zima i násilné zacházení. Kontakt s rudou a prašným prostředím vedl k vážným zdravotním problémům, mezi něž patřila například silikóza, vyčerpání a další nemoci spojené s těžbou a zpracováním uranu. Přesný počet lidí, kteří zemřeli přímo v Rudé věži, však dostupné údaje spolehlivě neurčují. Mnozí vězni zemřeli později nebo podlehli následkům práce až po propuštění.
Uvnitř zůstala torza původního provozu
Hodnota památky spočívá také v její autenticitě. V hlavní věži se dochovala torza původní technologie, výtahová šachta a navazující expediční haly. Návštěvník tak nevstupuje do nově vytvořené kulisy, ale do skutečného průmyslového prostoru, kde se ruda přesouvala mezi jednotlivými stupni mechanického zpracování.
Po ukončení uranového provozu se areál na přelomu 50. a 60. let stal součástí závodu Škoda Ostrov, známého především výrobou trolejbusů. Po zániku podniku a odstranění části průmyslového areálu zůstala věž výraznou dominantou místa. Její okolí dnes působí zarostle a opuštěně, což v kombinaci s dochovanými halami ještě zesiluje dojem, že zde minulost nezmizela pod novou vrstvou úprav.
Od památníku k památce UNESCO
Rudá věž smrti byla v roce 2008 prohlášena národní kulturní památkou. O jedenáct let později se stala součástí Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří zapsaného na Seznam světového dědictví UNESCO. V rámci tohoto přeshraničního celku připomíná nejen dějiny hornictví, ale také specifickou kapitolu uranového průmyslu a jeho propojení s politickou perzekucí.
Na věži je od roku 1990 umístěna pamětní deska věnovaná vězňům padesátých let. Památník je pravidelně spojován také s pietní akcí Jáchymovské peklo. Silný význam místa umocňuje jeho bezprostřední okolí: bývalý lágr sousedí se současnou věznicí Ostrov. Dvě podoby vězeňského systému tak stojí prakticky vedle sebe, i když je dělí několik desetiletí.
Nová etapa pod správou památkářů
V roce 2025 přešla Rudá věž smrti do správy Národního památkového ústavu. Ten připravuje odbornou obnovu, která má řešit například statické poruchy, poškozenou střechu i chybějící napojení na sítě. Do budoucna se počítá s návštěvnickým a edukačním centrem a s novou stálou expozicí, na jejímž obsahu spolupracuje Národní muzeum.
V areálu už vznikla dočasná expozice věnovaná fungování uranového lágru, politickým procesům a osudům vězňů. V roce 2026 ji doplnila pilotní audiovizuální část. Prohlídka kombinuje exteriér, expediční haly, zbytky technologie, informační panely a příběhy konkrétních lidí.
Návštěva Rudé věže smrti vyžaduje respekt i určitou přípravu. Památka funguje v provizorním režimu a návštěvní sezona i podmínky vstupu se mohou měnit podle obnovy areálu. Nejde o volně přístupný průmyslový objekt; dovnitř se vstupuje v rámci prohlídky nebo pořádané akce. Odměnou je setkání s místem, které spojuje technické dědictví Krušnohoří s konkrétní a bolestnou pamětí komunistické diktatury.