Velký Tisý byl dokončen už roku 1505, ale jeho okolí dnes zaujme nejen jako výsledek starého rybníkářského umění. Rozlehlá hladina, členité břehy a mokřady kolem ní tvoří prostředí, které je důležité pro řadu druhů ptáků. Rybníky, vodní kanály a aleje tu společně vytvářejí krajinu, kterou stojí za to poznávat pomalu – pěšky, s očima otevřenýma k vodě i korunám stromů.
Rybníkářská krajina s živými břehy
Národní přírodní rezervace Velký a Malý Tisý chrání soustavu jedenácti rybníků a navazující mokřadní stanoviště. Samotný Velký Tisý má přibližně 275 hektarů vodní plochy. Jeho břehy nejsou pravidelnou linií: střídají se tu zátoky, ostrovy, poloostrovy a litorální porosty, tedy pásy rostlin při okraji vody. Právě tato pestrost nabízí různým živočichům odlišná místa k životu.
Voda do soustavy přichází také díky Zlaté stoce, která Velký Tisý obtéká z jihu. Tento významný vodní kanál vznikal v letech 1506 až 1520, tedy krátce po dokončení rybníka. Historické hospodaření s vodou tu proto není oddělené od přírody: je součástí krajiny, která se během staletí proměňovala a zároveň poskytovala prostor mokřadním společenstvům.
Místo pro ptáky i tiché pozorování
Rezervace byla vyhlášena v roce 1957 a patří do mokřadu mezinárodního významu Třeboňské rybníky podle Ramsarské úmluvy. Zároveň jde o významné ptačí území. Pravidelně zde hnízdí například orel mořský, luňák hnědý nebo hohol severní. Pro návštěvníka to není příslib, že při každé procházce uvidí vzácného ptáka zblízka. Spíš připomínka, že vodní hladiny, rákosiny a klidnější zákoutí mají svůj rytmus, který je dobré nerušit.
Při pozorování se proto vyplatí zůstat na přístupných cestách a řídit se informačními tabulemi i případnými omezeními. Do rákosin ani klidových částí rezervace není vhodné vstupovat. Ptáky lze sledovat i bez přibližování – dalekohled a chvíle trpělivosti bývají užitečnější než snaha dostat se co nejblíž.
Alej na hrázi jako součást výletu
Výrazným prvkem zdejší krajiny je dubová alej na hrázi mezi rybníky Koclířov a Velký Tisý. Hráz je podle publikovaného popisu dlouhá přibližně 1 850 metrů a vede po ní silnice. Stromořadí tak není jen působivou kulisou rybniční krajiny: jeho pravidelná linie pomáhá číst prostor mezi vodními plochami a připomíná, jak se člověk do podoby zdejších hrází a cest vepsal.
V okolí se zmiňuje také akátová alej mezi Koclířovem a Velkým Tisým. Jednotlivá stromořadí však neleží nutně v hranicích města Lomnice nad Lužnicí, i když k širší krajině v jeho okolí patří. Při plánování konkrétní trasy je proto lepší ověřit polohu a průchodnost cest, než spoléhat jen na obecné označení „u Lomnice“.
Na cestu kolem Velkého Lomnického
Přístupným způsobem, jak poznat zdejší rybniční krajinu, je naučná stezka Velký Lomnický. Pěší trasa měří přibližně 6,5 kilometru, má patnáct informačních tabulí a vede kolem rybníků Vydýmač a Velký Lomnický. Její popis uvádí také pozorovací věž, kryt určený ke sledování vodního ptactva a odpočinková místa. Nejde o okruh: návrat vede stejnou cestou.
První zastavení najdete u parkoviště na Farské louce v Lomnici nad Lužnicí. Před výletem je rozumné ověřit aktuální dostupnost vybavení a případné uzavírky. Stezka nabízí pozvolný vstup do krajiny, jejíž největší kouzlo spočívá v propojení vody, mokřadů a lidské práce. Není třeba spěchat: právě při pomalé chůzi vynikne, jak se rybníky a aleje stávají společným obrazem Třeboňska.