Jen několik set metrů od Borovan, ovšem stále v katastru Bernartic, se u cesty v lesním údolí ukrývá pozoruhodné poutní místo. Tvoří je kostelík svaté Rozálie, studánka a prostor někdejšího morového hřbitova. Návštěva není výpravou za monumentální architekturou, ale spíše klidným setkáním s krajinou, historií a legendou, která dala prameni jeho pověst.
Místo zrozené v době moru
Počátky areálu souvisejí s morovou epidemií. Bernartický hřbitov přestal kolem roku 1680 kapacitně stačit, a proto byl v blízkosti dnešní kaple založen nový. Z původního hřbitova už mnoho nezůstalo, jeho existence však vysvětluje, proč se právě zde začalo vytvářet poutní místo spojené se svatou Rozálií, patronkou uctívanou jako ochránkyní před morem.
Kaple vznikla přibližně v letech 1681 až 1682. Prameny se v přesném datu mírně rozcházejí: podle některých byla vysvěcena už 9. září 1681, jiné přehledy uvádějí rok 1682. Jisté je, že drobná stavba později přestala odpovídat významu místa. Roku 1719 byla přestavěna na kostelík, který se dochoval dodnes.
Barokní kostelík v lesním údolí
Stavba působí v okolní zeleni nenápadně, její podoba však nese jasné barokní rysy. Kostelík má obdélnou loď, na ni navazuje polokruhově zakončený presbytář a na jižní straně obdélná sakristie. Interiér lodi kryje plochý strop, zatímco presbytář završuje stlačená klenba.
Osud kostelíka ovlivnily i josefínské reformy. V roce 1786 bylo nařízeno jeho uzavření, což znamenalo přerušení dosavadního náboženského života. Znovu otevřít se jej podařilo až roku 1832. Dnes je poutní kostelík kulturní památkou. Drobná stavba nad studánkou však do rozsahu této památkové ochrany zahrnuta není; návštěvník tak na jednom místě vidí dva související, ale právně odlišné objekty.
Legenda o dívce, která hledala zrak
Ke studánce se váže příběh, který je třeba chápat jako místní pověst, nikoli jako doloženou historickou událost. Podle vyprávění byla roku 1674 v lese napadena dívka Alžběta Andělová z Bernartic. Dva vojáci jí měli po jejím odporu nasypat do očí písek, a dívka následkem toho oslepla.
Pověst dále vypráví, že později zaslechla hlas předpovídající vznik poutního místa a četná procesí. Voda ze studánky se pak spojila s vírou, že může pomoci navrátit zrak. Právě tento motiv dodává místu působivou atmosféru, zároveň je ale důležité oddělit lidovou tradici a náboženskou víru od ověřených medicínských účinků. O případném použití vody, zvláště k pití nebo omývání očí, je rozumné rozhodovat jen podle aktuálních informací o její kvalitě; ověřený rozbor nebyl v dostupných podkladech doložen.
Poutní tradice, která pokračuje
Svatá Rozálie nebyla jedinou ochránkyní, s níž bylo místo spojováno. Regionální tradice připomíná také svatého Karla Boromejského, dalšího patrona vzývaného v souvislosti s epidemiemi. Kostelík tak od počátku nebyl jen stavbou u hřbitova, ale také místem naděje v době, kdy mor znamenal pro obce bezprostřední hrozbu.
Poutní život zde zcela nezanikl ani po historických přerušeních. U kostelíka se podle farnosti koná bohoslužba první neděli po 15. červenci od 11 hodin. Protože se termín může měnit, je vhodné si jej před cestou ověřit. I mimo slavnostní příležitost však lokalita nabízí krátkou a klidnou procházku s výrazným příběhem.
Tip na výlet z Bernartic
Ke kostelíku se lze vydat z Bernartic, od nichž leží přibližně 1,5 kilometru jižně, po cestě směrem k Borovanům. Lesní prostředí a blízkost katastrální hranice mohou svádět k označení „u Borovan“, administrativně však místo náleží Bernarticím.
Studánka svaté Rozálie je zajímavá právě svou nenápadností. Nenabízí velký turistický areál ani množství služeb, ale soustřeďuje v jediném zákoutí několik vrstev české krajiny: barokní sakrální památku, vzpomínku na morový hřbitov, poutní tradici i pověst o vodě, která měla pomoci slepé dívce. Kdo sem přijde s respektem k místu a bez očekávání zázraku, objeví tiché zastavení s neobvykle silnou atmosférou.