Velonet už dnes v Praze nefunguje. Přesto stojí za připomenutí jako jeden z projektů, které pomáhaly utvářet zdejší bikesharing. Od roku 2016 nabízel klasická jízdní kola určená pro městský provoz a spojoval fyzická stanoviště s aplikací, GPS a vzdálenou správou.
Pro návštěvníka, který chce poznávat Prahu ze sedla, je Velonet zajímavý především jako ukázka doby, kdy se sdílená kola teprve zabydlovala v ulicích. Nešlo o dnešní představu kola odloženého téměř kdekoli v určené zóně. Velonet fungoval stanicově: kolo bylo nutné vyzvednout i vrátit u pevného stojanu.
Stanoviště především u Vltavy
Pražská síť se soustředila hlavně do okolí Vltavy a na území Prahy 4. Městské podklady zmiňovaly veřejně přístupné stojany instalované právě v této části metropole a také jednání o dalším rozšíření. Dobové přehledy uváděly například Žluté lázně, Podolské a Rašínovo nábřeží, Mánes nebo Vltavskou. Tato místa je však dnes třeba chápat pouze jako historické body někdejší služby, nikoli jako současná výdejní stanoviště.
Trasa podél řeky dávala pro sdílené kolo dobrý smysl. Nabízela relativně přirozené propojení nábřeží, parků, odpočinkových míst a zajímavých pražských výhledů. Kolo mohlo sloužit nejen k rychlejšímu přesunu mezi jednotlivými částmi města, ale také jako způsob, jak si naplánovat vlastní výlet bez nutnosti absolvovat celou trasu pěšky.
Městské kolo s praktickou výbavou
Velonet se nesnažil zaujmout sportovním charakterem. Jeho kola byla koncipována pro pohodlné používání ve městě. Podle dobových informací měla nastavitelná sedla, skryté brzdy a osmistupňovou přehazovačku umístěnou v náboji. Takové řešení bylo praktické pro běžné popojíždění, kdy uživatel potřebuje spíše jednoduché ovládání a pohodlí než závodní výkon.
Součástí systému byla americká platforma Social Bicycles, známá také jako SoBi. Kola měla být dohledatelná prostřednictvím aplikace a technologií GPS a GSM. Dobové materiály popisovaly také elektronický dohled nad provozem, hlášení problémů a prvky usnadňující správu jízdních kol. Některé technické detaily, například způsob dobíjení elektroniky, vycházely především z tehdejšího popisu služby a dnes je nelze ověřit jako aktuální nabídku.
Výhody i omezení stanicového systému
Pevné stojany měly jednu podstatnou výhodu: uživatel mohl předem vědět, kde kolo hledat a kam ho po jízdě vrátit. Síť tak působila uspořádaněji než systémy, v nichž jsou kola rozptýlena po ulicích. Zároveň ale znamenala menší volnost. Pokud člověk dojel mimo stanoviště, nemohl kolo jednoduše odložit na vhodném místě.
Dobová pravidla proto počítala s poplatky za vrácení mimo stojan nebo mimo vymezenou oblast. Naopak přesun kola zaparkovaného nesprávně zpět ke stojanu mohl být odměněn kreditem. Taková pravidla ukazují, jak se provozovatelé snažili udržet veřejný prostor přehledný a zajistit, aby kola zůstávala tam, kde je mohli najít další zájemci.
Součást proměny pražské mobility
Praha v roce 2018 zařadila Velonet mezi provozovatele, s nimiž podepsala memorandum o rozvoji sdílených kol. Smyslem bylo zlepšovat možnosti pohybu obyvatel i návštěvníků a současně omezovat problémy spojené s parkováním a provozem sdílených bicyklů.
Velonet se později objevil také v Brně, pražský provoz však podle dostupných přehledů skončil v roce 2020. Dnes tedy není možné doporučit registraci, hledání aplikace ani výpravu za někdejšími stojany. Aktuální možnosti sdílené mobility v Praze se mohou měnit, a kdo chce vyrazit na kole, měl by si ověřit současnou nabídku v oficiálních aplikacích nebo u provozovatelů.
Historie Velonetu přesto připomíná důležitý krok ve vývoji města. Spojoval klasické kolo, pevnou infrastrukturu a digitální technologie v době, kdy se sdílená mobilita v Praze teprve hledala. Nábřeží a další někdejší lokality tak dnes nejsou cílem za půjčeným Velonetem, ale mohou být zajímavou kulisou pro vlastní procházku a připomínku toho, jak se způsob objevování metropole proměnil.