Jan Werich a Vladimír Holan patřili k výrazným, ale velmi odlišným osobnostem české kultury. Jeden byl známý jako herec, klaun a veřejně oblíbený umělec, druhý jako uzavřený básník s náročným a osobitým dílem. Jejich skutečné sousedství ve Werichově vile na pražské Kampě se stalo základem divadelní inscenace Hadry, kosti, kůže, která se vrací na scénu Švandova divadla.
Představení je naplánováno na úterý 27. října 2026 od 19 hodin ve Studiu Švandova divadla. Délka činí podle programu 120 minut. Protože nejde o historicky doložený přepis rozhovorů, ale o autorskou hru Pavla Jurdy, je třeba vnímat dění na jevišti jako fikci inspirovanou skutečnými životy, prostředím a dobovými poměry.
Dva umělci, dvě podoby české kultury
Werich se do vily na Kampě nastěhoval na podzim roku 1945, Holan přišel o několik let později, v roce 1948. Každý obýval jinou část rozsáhlého domu a jejich soužití nebylo jednoduchým příběhem bez napětí. Werich ve vile zůstal až do své smrti v roce 1980.
Právě kontrast jejich povah tvoří jednu z hlavních os inscenace. Vedle sebe se ocitají veřejně známý herec, který dokázal oslovit široké publikum, a básník obrácený spíše do vlastního vnitřního světa. Hra se nezaměřuje pouze na jejich rozdílnost, ale také na osamělost, osobní frustrace a otázku, jak může umělec obstát v době, která na něj vyvíjí silný společenský tlak.
Od osobního příběhu k obrazu poválečné doby
Režisér Martin Františák vede inscenaci k širšímu pohledu na československou kulturu po druhé světové válce. Oba protagonisté se ocitají v prostředí, kde se od umění očekává především služba oficiálním představám. Téma reglementovaného socialistického realismu se tak neobjevuje jako pouhá historická kulisa, ale jako síla, která zasahuje do každodenního života i tvorby.
Porota Ceny Marka Ravenhilla ocenila právě schopnost inscenace zachytit frustraci poválečných umělců bez jednoduchého rozdělení na kladnou a zápornou postavu. Hra získala toto ocenění za rok 2019, a to za text Pavla Jurdy, režijní pojetí i herecké výkony Miroslava Hanuše a Luboše Veselého. V hlavních rolích se představují právě oni.
Vila jako loď i třetí postava
Výraznou součástí představení je scénografie Evy Jiříkovské. Jeviště tvoří dvoupatrová konstrukce připomínající dva samostatné byty – Werichův a Holanův. Šikmé podlahy evokují vilu jako loď, která se pod vlivem událostí a dobových tlaků naklání a kymácí. Samotný prostor tak není jen kulisou, ale pomáhá vyjádřit nejistotu a proměnlivost života obou mužů.
Werichova vila má přitom vlastní pozoruhodný příběh. První zmínka o stavbě dnešní vily pochází už z roku 1580 a ve 20. století se stala domovem několika osobností české kultury. Jan Werich ji navíc nevlastnil – po celou dobu svého pobytu ji užíval jako obecní byt a Praze platil nájem. Inscenace proto připomíná nejen slavná jména, ale také konkrétní městský prostor, v němž se kulturní dějiny skutečně odehrávaly.
Divadelní večer na Smíchově
V inscenaci dále účinkují Matěj Anděl, Andrea Buršová, Bohdana Pavlíková, Denisa Barešová, Jan Grundman a Jan Mansfeld. Švandovo divadlo ji uvádí jako jeden z titulů svého současného činoherního repertoáru; představení se objevilo také na mimopražských scénách a festivalech.
Studio Švandova divadla se nachází na adrese Štefánikova 57/6 v Praze 5. Jde o variabilní suterénní prostor s kapacitou přibližně 50 až 100 diváků podle uspořádání. Divadlo se otevírá půl hodiny před začátkem akce, samotné Studio bývá zpřístupněno 15 minut před představením. Pro návštěvníky na vozíku je k dispozici plošina a jedno vyhrazené místo u první řady, které je nutné předem rezervovat.
Aktuální dostupnost vstupenek, cenu i případné změny termínu je vhodné ověřit přímo v programu nebo u pokladny Švandova divadla. Návštěvu lze tematicky spojit s procházkou po Kampě a s připomínkou Werichovy vily, která dodává divadelnímu příběhu konkrétní pražský kontext.