Vila Lalotta, dubové stromořadí a někdejší sluneční lázně vyprávějí příběh Zátiší, které bývalo oblíbeným letním útočištěm Pražanů. Dnes tu místo rekreační osady najdeme převážně obytnou čtvrť zasazenou do zeleného údolí. Její kouzlo spočívá právě v tom, že minulost nepřipomíná jediná uzavřená památka, ale soubor míst a stop rozptýlených mezi ulicemi a zelení.
Letní osada na okraji Prahy
Zátiší začalo vznikat v poslední čtvrtině 19. století jako sezónní rekreační osada. Zalesněné údolí nabízelo Pražanům klid a příjemné prostředí, které se od rušného města výrazně lišilo. Tehdy ovšem místo ještě nepatřilo k Praze: do konce roku 1921 spadalo pod obec Modřany. Od 1. ledna 1922 bylo součástí Hodkoviček a spolu s nimi také hlavního města.
Výletní charakter lokality podporovaly restaurace, hotel Jiroušek i další podniky. Do Zátiší se dalo dostat také veřejnou dopravou: první autobusová linka sem začala jezdit v roce 1927 z Jungmannova náměstí. Z dnešního pohledu je to připomínka doby, kdy byla cesta do zeleného údolí sama o sobě výpravou a pobyt tu mohl spojovat odpočinek s výletem.
Lalotta a Kropfovo dubové stromořadí
Nejvýraznější architektonickou stopou někdejšího letoviska je neorenesanční vila Lalotta, někdy označovaná jako letní zámeček. Vznikla roku 1888 pro továrníka Hanse Erdmanna Kropfa. Její podoba dobře zapadá do představy reprezentativního venkovského sídla, kam se jeho majitel mohl uchýlit mimo město.
Kropfův odkaz ale nekončí u samotné vily. Kolem roku 1880 nechal podél ulice V Lučinách vysázet dubové stromořadí, které do zdejšího prostředí vnáší další stopu promyšlené úpravy krajiny. S vilou je spojován také Přemysl Šámal, významný politik a hradní kancléř prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Zátiší tak propojuje příběhy podnikatelského prostředí konce 19. století i pozdějších politických dějin.
Slunce jako lázeňská atrakce
Vedle odpočinku a výletů nabízelo Zátiší také sluneční lázně, které vybudoval Antonín Rückl. Jejich vznik se v historických přehledech klade do roku 1921; městská studie je v osadě zachycuje roku 1929. Nejde nutně o rozpor: pozdější záznam potvrzuje, že lázně v té době existovaly. Provoz skončil v roce 1964.
Sluneční lázně připomínají dobovou víru v léčebné účinky slunečního záření. Helioterapie se tehdy využívala mimo jiné při léčbě tuberkulózy a rachitidy. Je to svědectví o tehdejších zdravotních představách a lázeňské kultuře, nikoli současné doporučení nebo důkaz účinnosti této léčby. V kontextu Zátiší však lázně dobře ukazují, jak se v jedné lokalitě propojovaly rekreace, péče o zdraví a pobyt v přírodě.
Procházka mezi vilami a zelení
Dnešní Zátiší je především rezidenční čtvrtí, nikoli areálem s jednotným vstupem či návštěvnickým provozem. Procházku lze vést po veřejných ulicích a zaměřit ji na okolí vily Lalotta, stromořadí a Zátišské údolí se Zátišským potokem. Právě spojení architektury a zeleného údolního prostředí dává místu jeho osobitý charakter. U vil i někdejších lázní je třeba respektovat soukromí: běžný přístup do interiérů ani zahrad není doložen.
Pro přesné vnímání místní historie je užitečné odlišit Zátiší od širších Hodkoviček. Významná rondokubistická vila Antonína Hořovského od architekta Pavla Janáka sice patří k hodkovičkovým zajímavostem, stojí však v ulici Na Lysinách u někdejšího jádra Hodkoviček, nikoli přímo v Zátiší. Samotná čtvrť nabízí jiný typ poznávání: místo jedné slavné památky skládá příběh z vil, starých cest, zeleně a vzpomínky na pražské letovisko, které postupně splynulo s městem.