Na první pohled může hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla působit skromněji než velký opatský kostel v sousedním želivském klášteře. Právě v jeho jednoduchosti se však ukrývá pozoruhodný příběh. Stavba patří k nejstarším v Želivi a její zdivo dodnes připomíná dobu, kdy se zdejší duchovní život teprve utvářel.
Románské základy nejstarší želivské stavby
Počátky kostela se kladou pravděpodobně do poloviny 12. století, tedy do období před příchodem premonstrátů. Želiv tehdy spojoval s řeholním životem benediktiny, zatímco premonstráti sem přišli roku 1149. Kostel sv. Petra a Pavla tak může být hmotným svědkem úplných začátků zdejšího klášterního osídlení.
Nejcennějším pozůstatkem této etapy je románské kvádříkové zdivo ve spodních částech lodi a presbytáře. Na jižní stěně lze rozeznat také část někdejšího románského vstupního portálu. Mohutnější kameny na severní straně mohou souviset s původním schodištěm na emporu. Pro návštěvníka nejde jen o stavební detail – právě tyto nepravidelnosti a rozdíly ve zdivu umožňují číst kostel jako kroniku, do níž se zapisovaly jednotlivé generace.
Od středověkých úprav k Santiniho barokní gotice
Stavba se v průběhu staletí měnila. Úpravy proběhly už v 15. století, zásadní proměna však přišla v první čtvrtině 18. století. Přestavba z let 1712 až 1719 je spojována s Janem Blažejem Santinim a s opatem Jeronýmem Hlínou, který byl také stavebníkem velké proměny želivského kláštera. Jako hlavní rok opravy se uvádí rok 1719.
Je přitom přesnější říci, že kostel byl proveden podle Santiniho návrhu, než tvrdit, že jej architekt osobně celý přestavěl. K jeho zásahům se připisuje především západní štít a polygonálně utvářená sakristie s výrazně tvarovanými nárožími. Právě zde lze vnímat typické Santiniho hledání napětí mezi starší gotickou tradicí a dynamickým barokem. Výsledkem není okázalá novostavba, ale citlivé přetvoření staršího kostela, v němž zůstaly čitelné jeho románské kořeny.
Interiér s raně barokním vybavením
Vnitřek kostela působí komorněji než reprezentativní klášterní svatyně. Loď kryje plochý trámový strop s malovanými poli, který souvisí s úpravami kolem roku 1930. Tehdy byl kostel renovován podle projektu pardubického architekta Bóži Dvořáka a část románského kvádříkového zdiva byla znovu odhalena.
K cenným prvkům interiéru patří raně barokní oltáře a kazatelna. Podle tradice pocházely původně z opatského kostela. Hlavní oltářní obraz představuje patrony chrámu, svaté Petra a Pavla. Další výzdoba připomíná například žehnajícího Krista, Kristovu rodinu, svatou Annu vyučující Pannu Marii, zmrtvýchvstalého Krista nebo svatou Máří Magdalenu.
Klidnější zastavení u želivského kláštera
Kostel stojí na hřbitově východně od hlavního klášterního areálu. Po dlouhou dobu sloužil jako hlavní farní svatyně, dnes tuto úlohu plní opatský kostel Narození Panny Marie. Obě stavby proto stojí za porovnání: zatímco klášterní kostel představuje monumentálnější podobu Santiniho spolupráce se želivskými premonstráty, hřbitovní kostel nabízí intimnější pohled na vrstvení dějin.
Návštěvu lze spojit s prohlídkou kláštera, Trčkova hradu a dalších památek Želivi. Protože jde o místo s pietním charakterem, je vhodné respektovat klid hřbitova. Interiér bývá nejjistěji dostupný v rámci venkovních komentovaných prohlídek pořádaných Klášterem Želiv; aktuální možnosti je dobré předem ověřit u návštěvnického centra.
Hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla tak není pouze doplňkem slavnějšího klášterního areálu. Je svébytnou památkou, v níž se během několika staletí setkaly benediktinské počátky, středověká stavební tradice, Santiniho barokně-gotický koncept i moderní obnova. Právě díky této mnohovrstevnatosti patří k místům, která se vyplatí v Želivi nepřehlédnout.