Na náměstí Jiřího z Poděbrad stála po desetiletí nenápadná, ale výrazná technická stavba. Kruhový betonový kiosk s kovovým opláštěním ukrýval výdech z metra a zároveň byl autorským dílem sochaře Petra Šedivého. Vznikl ve spolupráci s architektkou Annou Hübschmannovou při budování stanice na přelomu 70. a 80. let. Při rozsáhlé obnově náměstí byl zbourán a nahradil ho nový betonový ventilační objekt.
Výdech, který nebyl jen výdechem
Původní kiosk stál mezi základní školou a vstupem do kostela Nejsvětějšího Srdce Páně. Technicky kryl šachtu umístěnou mimo profil metra, v městském prostoru ale fungoval také jako součást výtvarného řešení stanice a jejího okolí. Výstavba metra Jiřího z Poděbrad přinesla na náměstí i další umělecké realizace – reliéfní pečeť, keramické stély, výtvarně řešenou prodejnu květin nebo skleněné prvky.
Datace výdechu se v dostupných materiálech mírně liší. Nejbezpečnější je proto mluvit o díle z let 1980 až 1981, případně o realizaci z počátku osmdesátých let. Jisté je jeho autorství i to, že při současné revitalizaci nešlo o přemístění nebo opravu původního díla. Kiosk byl odstraněn a nahrazen novou stavbou.
Tři vrstvy jednoho náměstí
Jiřího z Poděbrad je zajímavé právě tím, jak se na jednom místě potkávají různé epochy. Náměstí vzniklo roku 1896 na místě někdejších zahrad a původně neslo jméno Krále Jiřího. Jeho nejvýraznější dominantou je kostel Nejsvětějšího Srdce Páně od slovinského architekta Josipa Plečnika, dokončený v meziválečném období. Plečnik zamýšlel okolí kostela jako velkorysé parkové prostranství s alejemi a průhledy, tato koncepce však nebyla nikdy uskutečněna v celé zamýšlené podobě.
Do historického prostoru později vstoupilo metro. Stanice byla otevřena v roce 1980 a nástupiště leží přibližně 45 metrů pod povrchem. S podzemní dopravou přišla nejen technická infrastruktura, ale také umění, které mělo být součástí architektury. Právě zde se ukazuje, že veřejný prostor není tvořen pouze fasádami, stromy a dlažbou. Patří do něj i objekty, jejichž praktická funkce může překrývat jejich kulturní význam.
Nové náměstí, zachovaná fontána
Revitalizace, zahájená v lednu 2024 a dokončená v červnu 2026, sjednotila prostor, který se dlouho proměňoval po částech. Západní část před kostelem získala reprezentativnější dlážděnou plochu, východní strana je klidnější, se stromy, trávníky, dětským hřištěm a místy k posezení. Úpravy zlepšily také bezbariérovost a připravily prostor pro trhy, kulturní akce i průjezd záchranných složek.
Pod povrchem přitom zůstal starý ventilační kanál metra. Kvůli jeho ochraně vznikla železobetonová deska založená na mikropilotách. Technické řešení tedy významně ovlivnilo podobu nového náměstí, stejně jako přestavba výstupů metra a odstranění původních krytů u vstupů z Vinohradské a Slavíkova.
Poválečné umění však z Jiřáku nezmizelo úplně. Zůstala tu fontána Sjednocená Evropa, rovněž dílo Petra Šedivého, na němž spolupracovali Anna Hübschmannová a Beryl Filsaková. Po obnově dostala nové trysky, mlžení, barevné osvětlení a brouzdaliště. Návštěvník tak dnes může pozorovat zvláštní kontrast: jedno Šedivého dílo bylo odstraněno, jiné se stalo součástí nově upraveného prostoru.
Co si z příběhu odnést
Případ výdechu není jednoduchým sporem mezi starým a novým. Revitalizace přinesla lepší přístup ke stanici, kvalitnější povrchy, více zeleně a prostor pro každodenní život. Současně ale ukázala, jak snadno může při modernizaci zmizet dílo, které nebylo na první pohled vnímáno jako socha nebo památka.
Spolupráce architektů a výtvarníků byla v československé architektuře druhé poloviny 20. století systematicky podporována. Takzvaný čtyřprocentní systém, založený na vládním usnesení z roku 1965, vyčleňoval část investic na výtvarné řešení staveb. Mnohé realizace z této doby proto nebyly dodatečnou ozdobou, ale vznikaly přímo jako součást architektury. Jejich dnešní hodnota nespočívá jen v estetice, nýbrž i v dokumentaci doby.
Při návštěvě náměstí stojí za to prohlédnout si kostel, fontánu i okolní vinohradskou zástavbu a sestoupit také do stanice metra, kde některé původní výtvarné prvky přežily. Zároveň je dobré vědět, že nový betonový kiosk není původním Šedivého výdechem. Jiřího z Poděbrad tak zůstává živým veřejným prostorem – a zároveň připomínkou, že město svou minulost někdy neuchovává v celku, ale ve vrstvách, které je třeba umět číst.