Z výšky se před návštěvníkem objeví obraz, který při běžné procházce zůstává skrytý. Poutní alej vedoucí ke Svatému Kopečku se společně s bazilikou Navštívení Panny Marie a jejími bočními rezidencemi skládá do tvaru křesťanského kříže. Právě proto se o ní někdy mluví jako o největším kříži v Česku. Přesnější je ale chápat toto označení jako obrazné a neoficiální: nejde o doložený rekord s jednotně stanoveným způsobem měření.
Poutní osa od Hradiska k bazilice
Alej propojuje areál bývalého premonstrátského kláštera Hradisko s poutním chrámem na Svatém Kopečku. Historická trasa prochází územím Olomouce i Samotišek a v minulosti představovala významnou poutní cestu. Dnes je cenná nejen jako spojnice dvou výrazných míst, ale také jako ukázka toho, jak barokní člověk komponoval krajinu.
Nešlo pouze o řadu stromů vysázených podél cesty. Celek doplňovaly kaple, sochy a další sakrální prvky, které poutníkovi připomínaly duchovní smysl putování. V poslední části trasy od Samotišek směrem ke kostelu stojí šestice soch na vysokých sloupech. Tento soubor je známý jako Bolestný růženec a patří k nejvýraznějším detailům celé poutní cesty.
Barokní kompozice, která vznikala postupně
Kořeny poutní aleje sahají do 17. století, její podoba se však utvářela především v průběhu století následujícího. Svatý Kopeček tehdy získával podobu významného poutního místa a okolní prostor se postupně podřizoval jednotné architektonické i krajinářské představě.
Se stavbou a dostavbou poutního areálu je spojen architekt Domenico Martinelli. Prameny jej uvádějí jako autora či spoluautora některých částí areálu a připisují mu významný podíl na jeho architektonické koncepci na počátku 18. století. Samotná alej ale nevznikla jako jednorázové dílo jediného autora. Budovala se a doplňovala postupně, za účasti více lidí a v delším časovém období.
Nejlépe její prostorový účinek vynikne z nadhledu nebo při pohledu do mapy. Z úrovně chodce se kříž nerozvíjí jako jeden okamžitě čitelný obraz. Návštěvník vnímá především stromořadí, cestu, sochy, výhledy a postupné přibližování k bazilice. Právě spojení těchto jednotlivých zážitků však dává místu jeho působivost.
Obnova není jen výsadba nových stromů
Historická alej je nemovitou kulturní památkou a její ochrana se netýká pouze jednotlivých dřevin. Důležitá je také původní trasa, vazba na klášter a poutní areál, průhledy do krajiny i celkový prostorový dojem. Pokud některé stromy zestárnou nebo odumřou, nestačí proto jednoduše vysadit nové na nejbližší volné místo.
Odborný návrh obnovy vznikal na přelomu 20. a 21. století. Příprava projektu probíhala v letech 1995 až 2000 a vlastní zásahy se uskutečňovaly mezi roky 1996 a 2001. Šlo o krajinářský a památkový projekt, na němž se podíleli odborníci na krajinářskou architekturu, ekologii i péči o dřeviny. Cílem bylo obnovit poutní cestu tak, aby si zachovala historický charakter a současně dokázala fungovat v živé krajině.
Další rozsáhlejší obnova se připravovala také v roce 2017. Tehdy se upozorňovalo na přestárlé stromy, náletovou vegetaci a poškozený poutní chodník. Pozdější veřejně dohledatelné informace potvrzují pokračující péči o dřeviny, mimo jiné zakázku na jejich úpravu zveřejněnou Samotiškami v roce 2019. Z těchto údajů ale nelze bez dalšího vyvozovat, že byla dokončena kompletní obnova celé historické kompozice podle původního záměru.
Výlet, při kterém se vyplatí zvednout oči
Svatý Kopeček je dnes městskou částí Olomouce, historická trasa k němu však zasahuje i do Samotišek a dalších částí města. Alej proto není jediným bodem s jasně vymezeným začátkem a koncem, ale spíše delší poutní a krajinářskou trasou.
Výlet lze spojit s návštěvou baziliky Navštívení Panny Marie, prohlídkou barokního areálu a pozorováním krajiny kolem Olomouce. Největší smysl má postupovat pomalu a všímat si toho, co se při rychlém průchodu snadno ztratí: pravidelnosti stromořadí, sakrálních soch, proměny svahu i vztahu mezi cestou a chrámem.
Motiv kříže návštěvník naplno pochopí až z mapy nebo nadhledu. Na místě je ale cenný i bez něj. Poutní alej připomíná dobu, kdy cesta nebyla jen prostředkem k přesunu, nýbrž promyšleným prostorem pro zastavení, obřad a vnímání krajiny. A právě proto stojí za poznání i dnes.