V zimě se z puklin na vrcholu Borečského vrchu valí pára, na kamenech se tvoří ojínění a někdy i rampouchy. V teplejší části roku se přitom děje něco zdánlivě opačného: na úpatí kopce ze suťových polí vyvěrá chladný vzduch. Boreč tak během roku předvádí dva různé projevy jediného přírodního mechanismu.
Nejde o doznívající sopku ani o výron sopečných plynů. Vrch tvoří trachyt, vulkanická hornina protkána soustavou puklin a dutin. Ty propojují vrcholovou část s balvanitou sutí na úpatí a umožňují vzduchu procházet celým masivem. Funguje to podobně jako oboustranně otevřený komín.
V zimě hora vydechuje teplo
Když se ochladí, do systému puklin se u úpatí nasává studený vzduch. V nitru kopce se ohřívá, přijímá vlhkost a stoupá vzhůru. Na vrcholu pak vychází ven jako teplý a vlhký proud. Při mrazivém počasí je tento jev dobře viditelný díky kondenzaci páry.
Teplota vzduchu unikajícího z vrcholových puklin může podle podmínek dosahovat až přibližně 16 stupňů Celsia. Jiná měření uvádějí rozdíl proti okolnímu vzduchu až 18 stupňů. Konkrétní podoba výdechů se však mění podle počasí, teplotního rozdílu i průchodnosti puklin.
Právě zimní výdechy bývají tím, co návštěvníky na Boreč přivede. Odborně se označují jako ventaroly. Název se ovšem často používá hlavně pro teplé zimní proudění; v létě se směr obrací a přesnější je mluvit o studených vývěrech nebo takzvaných ledových jamách.
Letní ochlazení není jen metafora
V létě se teplý vzduch nasává v nejvyšší části kopce. Uvnitř masivu se ochladí, klesá puklinami dolů a na úpatí vychází ze sutí ven. Na některých místech lze pocítit chladný proud vzduchu, který vytváří malé ostrůvky odlišného mikroklimatu. Na začátku léta se v těchto chladných místech mohou udržet i zbytky ledu.
Borečský vrch proto není klimatizací pro široké okolí, ale přirovnání k přírodnímu ochlazovači vystihuje místní zážitek. Letní vývěry nejsou stejně výrazné po celém obvodu kopce a návštěvník je nemusí najít při každé návštěvě. Podle podkladů k péči o území navíc některé vrcholové jámy zarůstají a zanášejí se půdou i sutí, což proudění zhoršuje.
Vzácné rostliny kolem výdechů
Geologická zvláštnost je zároveň důvodem, proč je Boreč cenný botanicky. Specifické teplotní a vlhkostní podmínky vytvářejí stanoviště, která se v běžné krajině téměř nevyskytují. Nejpozoruhodnější je borečka vzácná, drobná játrovka středomořského původu. V Česku má jedinou známou lokalitu právě na vrcholu Borče, v okolí ventarol.
Na zdejších svazích roste také kriticky ohrožený koniklec otevřený, bělozářka liliovitá, kosatec bezlistý nebo řeřišničník skalní. Chladné sutě navíc poskytují útočiště některým druhům hmyzu, které zde přežily od období po skončení poslední doby ledové.
Borečský vrch je národní přírodní památkou od roku 1951. Chráněné území má podle evidence přibližně 12 hektarů a leží v CHKO České středohoří. Širší evropsky významná lokalita Borečský vrch v soustavě Natura 2000 má rozlohu zhruba 34 hektarů. Ochrana se netýká jen samotných výdechů, ale také skalní vegetace, suchých trávníků a teplomilných či suchomilných křovin.
Krátký výlet s výhledy
Nejjednodušší přístup vede z návsi v Režném Újezdu. Okružní naučná stezka Boreč měří přibližně tři kilometry, má devět zastavení a dvě vyhlídky. Během krátké trasy se střídají suťová pole, vrcholové partie i pohledy na krajinu Českého středohoří. Otevírá se například výhled k Milešovce, Lovosi, Radobýlu, Sedlu a Ovčínu.
Na Boreč lze vystoupat také z osady Boreč po Tyršově stezce a zelené turistické značce. Tato varianta vytváří okruh dlouhý přibližně 4,5 kilometru. V zimě se vyplatí vyrazit za mrazivého počasí, kdy jsou výdechy nejlépe vidět. V létě má smysl hledat chladné proudy u úpatí, ale počítat s tím, že nemusí být pokaždé výrazné.
Protože jde o citlivé chráněné území, patří k návštěvě ohleduplnost. Držte se značené trasy, nevstupujte do puklin a jam a nešlapte na okolní mechy ani suťová pole. Právě průchodnost ventarol a neporušená vegetace rozhodují o tom, zda bude Boreč dál poskytovat své neobvyklé zimní i letní mikroklima.