Největší bukovský zvon pochází z roku 1530, váží přibližně jednu tunu a jeho průměr dosahuje téměř jednoho metru. Ve věži kostela svatého Jakuba Většího mu dělají společnost další dva historické zvony z počátku 16. století. Společně připomínají dobu, kdy se měnily církevní i politické poměry v zemi a Bukov se postupně stal součástí pernštejnského panství.
Zvony však nejsou jediným důvodem, proč se u tohoto kostela v obci na Žďársku zastavit. Interiér ukrývá také gotický presbytář, barokní sochy a trojici náhrobních kamenů, které vyprávějí o šlechtických rodech, násilné smrti i životě místních obyvatel v 17. a 18. století.
Stavba s gotickým jádrem
Počátky kostela sahají na přelom 13. a 14. století. Z původní podoby se nejvýrazněji připomíná presbytář, tedy prostor kolem hlavního oltáře. Chrámová loď a sakristie jsou mladší a celkový vzhled stavby se v průběhu staletí několikrát měnil.
Důležitou proměnou prošel kostel v roce 1857. Tehdy k němu byla přistavěna věž, která nahradila starší dřevěnou zvonici stojící za hřbitovní branou. Dnešní objekt proto nelze vnímat jako dokonale zachovaný gotický celek, ale spíše jako stavbu, v níž se postupně vrstvily různé historické etapy.
Oltář doplňují barokní sochy svaté Barbory a svaté Kateřiny. Jejich výtvarné pojetí připomíná období, kdy se starší sakrální stavby často upravovaly podle dobového vkusu a dostávaly novou výzdobu.
Náhrobky jako osobní dějiny Bukova
V kostele se dochovaly tři historické náhrobní kameny. Nejstarší je z roku 1603 a patří Janu Radešínskému z Radešína, na Radešíně a Mitrově. Kámen nese český i latinský nápis a také původní a polepšený erb. Nejde tedy jen o dekorativní prvek, ale o konkrétní doklad společenského postavení člověka, který byl s regionem úzce spojen.
Působivý je také náhrobek Petra Čížovského z Čížova. Připomíná jeho zavraždění v Bukově roku 1608. Původně zakrýval kostelní kryptu, od 70. let 20. století je uložen ve stěně naproti sakristii. Třetí kámen připomíná Marianu, manželku Pavla Berana, která zemřela roku 1715. Je zazděn nalevo od sakristie.
Každý z těchto náhrobků zachycuje jiný typ vzpomínky. Jeden zdůrazňuje rod a erb, druhý připomíná násilný konec života a třetí obyčejnější rodinnou paměť. Společně dávají kostelu velmi osobní rozměr.
Zvony, které přežily válečné časy
Nejstarší a největší zvon z roku 1530 zdobí reliéf Golgoty, znak zubří hlavy a nápis odkazující na jeho výrobu v Meziříčí u mistra Matěje. Jeho srdce a závěsná koruna ovšem pocházejí až z roku 1729.
Druhý zvon má průměr 588 milimetrů a hmotnost kolem sta kilogramů. Nese latinský mariánský nápis a během první světové války pukl. Později byl opraven. Ještě dramatičtější osud potkal nejmenší zvon o průměru 470 milimetrů a hmotnosti 63 kilogramů. Za druhé světové války byl odevzdán pro válečné účely. Do Bukova se vrátil poškozený, s prasklinou a bez jednoho ucha.
Historie zvonů tak není pouze technickým údajem. Ukazuje, jak se i církevní předměty stávaly součástí válečného hospodářství a jak obtížné bylo zachovat památky v neklidných dobách.
Kostel v krajině Žďárska
Bukov leží v jihovýchodní části okresu Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1285. Po roce 1500 se Bukov stal součástí pernštejnského panství a pozdější vývoj ovlivnilo také dělení dvora mezi familianty. Kostel je tak součástí širšího příběhu obce, která se proměňovala spolu s majetkovými poměry panství.
Kostel náleží k faře v Rožné a podle dostupných informací se v něm pravidelně konají bohoslužby. Režim návštěv mimo ně však nemusí být stálý, proto je před cestou vhodné ověřit možnost vstupu u farnosti nebo obce. I při pohledu zvenčí ale jde o výraznou místní dominantu a při návštěvě je dobré vnímat nejen stáří stavby, ale také drobné detaily: erby, nápisy, barokní sochy a příběhy zvonů, které nad Bukovem znějí už několik staletí.