Proč chránit rybníky, když v nich nemusí žít silná populace druhu, kvůli kterému ochrana vznikla? Cihelenské rybníky v Horní Libchavě připomínají, že přírodní památka není jen záznamem toho, co na určitém místě právě vidíme. Může být také závazkem obnovovat prostředí tak, aby se v něm ohrožené druhy mohly znovu udržet.
Mokřadní mozaika u Horní Libchavy
Přírodní památka leží jihozápadně od místního zámku a zahrnuje soustavu čtyř rybníků. Jde zároveň o evropsky významnou lokalitu. Chráněné území vzniklo v roce 2012 a jeho hlavní hodnotou je propojení vodních ploch, mokřadů a porostů, které na ně navazují. Právě rozmanitost těchto prostředí je důležitá: jednotlivé druhy potřebují různé podmínky a význam má i to, jak na sebe mokřadní části navazují.
Vodní režim se může měnit, a proto nelze starší údaj o tom, kolik rybníků je právě napuštěných, považovat za současný stav. Podstatné je, že lokalita tvoří soustavu vodních a mokřadních biotopů, nikoli jen několik izolovaných nádrží. Rákosiny, mělčí voda i břehové porosty poskytují úkryt, potravu a místa k rozmnožování řadě živočichů.
Kuňka jako důvod ochrany i výzva
Předmětem ochrany je především kuňka obecná, známá také jako kuňka ohnivá. Tato žába je vázána na vodní prostředí, které jí vyhovuje k rozmnožování a přežití. Označení „předmět ochrany“ ale samo o sobě neznamená, že se tu dnes nachází početná a stabilní populace. Krajský přehled uváděl, že v době jeho vzniku nebyla v lokalitě životaschopná populace kuňky. Cílem péče proto bylo znovu nastavit podmínky, které by umožnily její posílení a dlouhodobou existenci.
To je důležitý rozdíl mezi ochranou druhu na papíře a ochranou jeho skutečného prostředí. Mokřad se proměňuje a vhodné podmínky nevznikají jednou provždy. Péče o rybníky tak nespočívá pouze v tom, že se území vyhlásí za chráněné, ale také v citlivém zacházení s vodou a okolní vegetací. Konkrétním příkladem je zásah na Horním Cihelenském rybníku, kde byly v roce 2014 odstraněny vrby a rákosiny. Jde o doklad tehdejší péče, nikoli o popis dnešní podoby břehů.
Život v rákosinách a kolem vody
Podle krajského přehledu se v rybnících a jejich okolí vyskytují také skokan skřehotavý, skokan hnědý, ropucha obecná a čolek obecný. Z plazů byly zaznamenány užovka obojková a slepýš křehký. Mokřad je tak zajímavý nejen kvůli jednomu chráněnému druhu, ale jako prostředí, kde se setkávají různé skupiny živočichů. Jejich aktuální výskyt a početnost se ovšem mohou měnit a starší přehled nelze zaměňovat za čerstvý průzkum.
Výraznou část lokality tvoří rákosina rybníka Souška. Krajský přehled ji uvádí jako hnízdiště potápky malé, motáka pochopa a chřástala vodního. Území slouží také jako potravní stanoviště čápa černého. Rákosiny přitom nejsou jen kulisou kolem vody: pro některé ptáky představují úkryt i prostor k hnízdění, zatímco další druhy využívají rybníky při hledání potravy.
Chráněné místo k poznávání s respektem
Cihelenské rybníky ukazují, že přírodní zajímavost nemusí mít podobu vyhlídkové atrakce. V dostupných podkladech není doložena naučná stezka, návštěvnické zázemí ani konkrétní trasa, proto je dobré ověřit si před cestou přístup v mapě a počítat s tím, že jde především o citlivé mokřadní území. Při návštěvě je namístě držet se přístupných cest a nerušit živočichy u vody.
Ochrana má i praktické důsledky: některé zásahy, například změna využití pozemků, zřizování skládek, chov vodních ptáků nebo hnojení a používání biocidů, vyžadují předchozí souhlas orgánu ochrany přírody. Pro návštěvníka je to připomínka, že zdejší rybníky nejsou jen krajinou k pozorování. Jsou to živé mokřady, jejichž budoucnost závisí na zachování podmínek pro druhy, které jsou na ně navázané.