Jen málokteré místo v české krajině v sobě soustřeďuje tolik různých vrstev moderních dějin jako areál Památníku holokaustu Romů a Sintů v Hodoníně u Kunštátu. Za druhé světové války zde stál takzvaný cikánský tábor, po roce 1945 ale areál sloužil také k internaci Němců, jako tábor nucené práce a nakonec po desetiletí jako rekreační zařízení. Dnešní památník proto nevypráví jediný příběh, ale ukazuje, jak se místo měnilo a jak dlouho trvalo, než se jeho obětem dostalo důstojné připomínky.
Od pracovního tábora k rasové perzekuci
Historie areálu začala ještě před vznikem tábora pro Romy. Kárný pracovní tábor byl otevřen v srpnu 1940 a od ledna 1942 fungoval jako sběrný tábor. Internováni zde byli především dospělí muži, které úřady označovaly za „asociální“ nebo za osoby vyhýbající se práci. Celkem těmito zařízeními prošlo 1 032 káranců, z nichž 167 bylo v evidenci označeno písmenem C jako „cikáni“.
Dne 2. srpna 1942 se areál změnil v takzvaný cikánský tábor, označovaný nacistickou správou jako Zigeunerlager II. Spolu s táborem v Letech u Písku šlo o jedno ze dvou míst v Protektorátu Čechy a Morava, kde byly násilně soustřeďovány celé romské a sintské rodiny. Plánovaná kapacita činila přibližně 300 osob v létě a 200 v zimě, během několika týdnů sem však byly eskortovány více než tisícovka rodin. Lidé se tísnili v dřevěných objektech, stanech i zabavených kočovných vozech.
Každodennost za plotem
Po příchodu následovala evidence, odebrání osobních věcí, ostříhání a odvšivení. Pracovní povinnost se týkala všech, včetně dětí starších deseti let. Internovaní pracovali přímo v areálu, v nedalekém kamenolomu i při budování silnice Plzeň–Moravská Ostrava. Tábor spravoval a střežil český personál, z velké části bývalí četníci; po většinu jeho existence byl velitelem Štěpán Blahynka.
Podmínky zhoršoval nedostatek jídla, vody, hygieny i lékařské péče. Na přelomu let 1942 a 1943 vypukla epidemie břišního tyfu. Z 73 lidí pohřbených mezi srpnem 1942 a lednem 1943 na hřbitově v nedalekých Černovicích tvořily většinu děti. Od ledna 1943 se zemřelí ukládali do hromadných hrobů poblíž tábora, na místě známém jako Žalov.
Táborem od srpna 1942 do září 1943 prošlo podle dostupných údajů 1 396 mužů, žen a dětí, převážně Romů z Moravy. Nejméně 207 internovaných pobyt nepřežilo. V prosinci 1942 bylo 91 lidí deportováno do Auschwitz I, v noci z 21. na 22. srpna 1943 následoval transport 749 vězňů do Auschwitz II-Birkenau. Posledních 25 vězňů, kteří tábor vyklízeli, odjelo do Auschwitz v lednu 1944.
Jedno místo, několik poválečných dějin
Odchodem romských vězňů příběh areálu neskončil. Po válce zde byli internováni staří Němci, kteří nebyli schopni odsunu; podle údajů památníku jich 80 zemřelo. V letech 1949 až 1950 sloužil areál jako tábor nucené práce pro odpůrce komunistického režimu. Později se proměnil v rekreační zařízení a jeho původní účel se z veřejné paměti na dlouhou dobu vytrácel.
Vzpomínku na oběti po desetiletí představoval především jednoduchý dřevěný kříž a kámen s označením Žalov. První veřejné pietní shromáždění se zde konalo v roce 1973, pravidelná připomínka se obnovila od roku 1995 díky Muzeu romské kultury. V roce 1997 přibyl na Žalově kříž od romského sochaře Eduarda Oláha. Dnes je lesní hřbitov veden jako kulturní památka.
Co návštěvník v památníku uvidí
Stálá expozice otevřená v roce 2021 sleduje dějiny areálu od konce 30. let až do současnosti. Nezůstává jen u období nacistické perzekuce, ale připomíná také pracovní a sběrný tábor, poválečnou internaci Němců, tábor nucené práce i rekreační využití po roce 1951.
V infocentru jsou dobové dokumenty, fotografie, seznamy vězňů a zemřelých, nalezené pozůstatky i záznamy vzpomínek pamětníků. Samostatná část vypráví příběh Boženy Jochové, která v táboře přišla o celou rodinu a sama přežila. Silný zážitek nabízí replika vězeňského baráku s umývárnou, patrovými pryčnami a místností pro vězeňské funkcionáře. Nejde o původní stavbu – ta byla kvůli napadení dřevokazným hmyzem a houbami odstraněna v roce 2012. Do repliky se však podařilo začlenit některé původní prvky.
Jedinou dochovanou původní budovou bývalého tábora je barák dozorců, který dnes slouží krátkodobým výstavám. V sezóně 2026 areál doplňuje výstava Vypálené obce, věnovaná mimo jiné Lidicím, Ležákům, Javoříčku, Ploštině, Oradour-sur-Glane a Telavågu.
Návštěva jako cesta k porozumění
Památník leží u silnice 19 nedaleko obce Hodonín a jeho okolím prochází také jedna z částí Partyzánské stezky. Do areálu se lze vydat autem, případně vlakem do Skalice nad Svitavou a dále autobusem. Hlavní návštěvní sezóna obvykle trvá od dubna do října; před cestou je vhodné ověřit aktuální režim přímo u památníku. Samostatný vstup do areálu a expozic je bezplatný, komentované prohlídky jsou zpoplatněné.
Hodonín u Kunštátu není místem pro rychlou zastávku mezi výlety. Jeho význam spočívá právě v pomalém čtení prostoru, dokumentů a jmen. Teprve spojení autentického místa, dochované budovy, replik, vyznačených půdorysů a Žalova ukazuje, jak snadno může být část dějin vytěsněna – a proč je důležité se k ní vracet.