Na krátké trase podél Orlice se v Hradci Králové střídají věže, sgrafita, renesanční štíty, secesní detaily i strohé funkcionalistické linie. Vilová čtvrť Morušovka a navazující ulice patří k nejpůsobivějším místům, kde lze sledovat proměnu města od historizující architektury počátku 20. století až po moderní domy třicátých let.
Po zbourání hradeb se uvolnily rozsáhlé pozemky bývalé pevnosti. Po roce 1895 je město začalo proměňovat mimo jiné v nové stavební parcely a kolem roku 1902 se zde objevila první skupina vil. Vznikla tak prestižní obytná čtvrť pro profesory, lékaře, podnikatele, bankéře i městské představitele.
Morušovka připomíná staré aleje
Název Morušovka odkazuje na někdejší morušové aleje. Jednou z nejvýraznějších staveb je vila Josefa Bečičky v Plácelově ulici, dokončená roku 1902. Její osmiboká věž, sgrafita, lunetová římsa a rizalit s renesančním štítem působí jako promyšlená ukázka novorenesančního bydlení. Stavba si zachovala původní podobu a je součástí městské památkové zóny.
Historii domu připomíná i vstupní branka s názvem Morušovka, kterou vytvořil umělecký zámečník Jan Rabas. Vila má také nečekanou literární stopu: v roce 1912 se zde narodila jugoslávská spisovatelka Jara Ribnikarová. Na své dětství v Hradci později vzpomínala v memoárové próze.
Rejchlové a domy hradeckých osobností
Jen o kousek dál na Orlickém nábřeží stojí Wiplerova vila. Pro gymnaziálního profesora a městského radního Karla Wiplera ji roku 1902 navrhl stavitel Václav Rejchl starší. Dům zaujme nárožní věží, renesančními štíty a sgrafitovými pásy s lipovými motivy. Dochovala se téměř beze změn, včetně části interiéru a zahrady se secesním dřevěným altánem. Nad vstupem navíc zůstal mravoličný nápis určený obyvatelům domu.
Václav Rejchl starší si v Nezvalově ulici vybudoval také vlastní vilu. Vznikala v letech 1905 až 1906, ale stavitel ji nakonec kvůli finančním ztrátám nedokončil pro svou rodinu. Dům prodal lékaři a městskému hygienikovi Otakaru Klumparovi. I tento příběh připomíná, že reprezentativní bydlení nebylo jen otázkou vkusu, ale také značného finančního rizika.
Na podobě Hradce se podílelo několik generací Rejchlů. Jejich práce pomáhá pochopit, proč je zdejší architektura tak rozmanitá, a přitom navzájem propojená. Vedle jejich staveb tu najdeme například vilu Jana Schimanna od Františka Černého, vilu Bohumila Hobzeka od Josefa Fanty, vilu Bedřicha Honzáka nebo Vorlíčkovu vilu.
Od reprezentace k modernímu bydlení
Výrazný posun přináší vila Emilie Waldekové-Kmochové na nároží Nezvalovy ulice a městského okruhu. Podle návrhu Františka Jandy, žáka Jana Kotěry, vznikla v letech 1932 až 1933 jako svatební dar pro dceru podnikatele Viléma Waldeka. Zaoblená nároží, vodorovné pásy, terasy a čistší geometrie už patří k moderní architektuře.
Dům nebyl pouze reprezentativním rodinným sídlem. Obsahoval také nájemní byty a původní velký byt byl navržen jako otevřený společenský prostor s minimem oddělených místností. Nákladná stavba se však ukázala jako obtížně financovatelná a majitelka ji ještě ve třicátých letech prodala kvůli problémům se splácením hypotéky. Po roce 1948 byl objekt vyvlastněn a velký byt rozdělen.
Pozdní fázi vývoje čtvrti představuje vila Waltera Steina v Balbínově ulici z roku 1932. Architekt Jan Rejchl zvažoval konzervativnější i avantgardnější podobu. Výsledný dům kombinuje jednoduchou zahradní fasádu s balkony a uliční průčelí s výrazným pásem luxfer. Pozdější přestavba však původní řešení značně zakryla.
Malá vilová stezka pro pomalé pozorování
Nejpřesnější způsob, jak oblast poznat, nabízí Malá vilová stezka. Měří přibližně 1,1 kilometru, začíná u Malšovického mostu poblíž zastávky Stará nemocnice a končí v Hradební ulici. Samotná chůze zabere asi čtvrt hodiny, skutečný čas ale prodlouží pozorování detailů: kovaných plotů, štítů, okenních pásů, zahrad a fasád.
Do širšího výletu lze zařadit také funkcionalistickou vilu Oldřicha Lisky ve Střelecké ulici a protější vilu Aloise Švorčíka. Liskův dům má neobvykle segmentově prohnutý půdorys, dochované kovové posuvné okenní rámy, původní oplocení a krb s řeckým mramorem a mozaikou. Obě stavby měly vytvářet symbolickou bránu k obytným blokům ve vnitrobloku.
Vily jsou převážně soukromé domy, proto je běžná procházka určena hlavně k prohlídce exteriérů. Za širšími souvislostmi lze pokračovat po okruhu Salon republiky, který propojuje vilové čtvrti s Gočárovou a Kotěrovou architekturou, muzeem, parky, mosty i elektrárnou Hučák. Aktuální komentované procházky a případné vstupy do interiérů je vhodné ověřit u hradeckého turistického informačního centra.