V obvodových zdech lesní kaple u Lorety se místo někdejší běžné podlahy objevuje motiv rozvlněné hladiny. Instalace Kristýny Kužvartové připomíná kruhy, které se šíří vodou po dopadu kapky, a dává rozpadající se stavbě nečekaný současný rozměr. Dílo nazvané Kapka aneb Hladina hloubky není pokusem vrátit kapli její původní podobu. Spíš vybízí návštěvníka, aby si všiml prostoru, který zůstal otevřený nebi i okolnímu lesu.
Kaple postavená v ose zámku
Zřícenina leží v lese severně od vsi Týnec, nedaleko Lorety. Její poloha nebyla zvolena náhodně: čtyřboká patrová kaple byla přesně orientována na osu týneckého zámku. Stavět se začalo před rokem 1720 z podnětu Maxmiliána Norberta Krakovského z Kolowrat, podle plánů architekta Marca Antonia Gilmettiho. Dokončení se kaple dočkala přibližně kolem roku 1730, už za Maxmiliánova syna Jana Josefa Hyacinta.
Stavba tak patřila k promyšlenému obrazu šlechtického panství, v němž se architektura neomezovala jen na sídlo a jeho bezprostřední okolí. Osa mezi zámkem a kaplí spojovala krajinu s duchovním místem. Dnes už je tato souvislost v terénu méně nápadná, ale příběh kaple připomíná, že i lesní zřícenina může být součástí širšího plánování a reprezentace.
Od zrušení k torzu
Kaple přestala sloužit svému účelu roku 1783, kdy byla zrušena v rámci josefínských reforem. Následně ji koupil nový majitel a část stavby byla rozebrána. Získaný materiál posloužil při stavbě domu v Klatovech; část původního vybavení se zase přesunula do dalších sakrálních staveb v okolí. Zánik tedy nebyl jedinou událostí, která kapli proměnila — její části pokračovaly v jiných stavbách a místech.
Do dnešních dnů zůstaly především obvodové zdi. Střecha ani krov se nedochovaly a klenba je poškozená. Otevřený prostor působí zároveň jako připomínka ztráty i jako zvláštní rám pro pohled vzhůru. Před druhou světovou válkou měla zřícenina krátce ještě jedno využití: sloužila jako rozhledna. Dnes už nejde o vyhlídkové místo v obvyklém smyslu, ale samotná poloha v lese nabízí jiný druh zážitku — klid a bezprostřední kontakt s pozůstatkem stavby.
Vlny z cihel, štěrku a písku
Podlahová instalace vznikla v rámci projektu Zaniklé a ohrožené kostely, který uměleckými zásahy reagoval na atmosféru a příběh vybraných míst. Kužvartová do interiéru vložila zvlněnou plochu, která připomíná hladinu a její soustředné vlny. Podle popisů díla ji tvoří přibližně sedm tisíc cihel doplněných štěrkem a pískem. Přesná materiálová podoba instalace se však z dostupných údajů nedá nezávisle ověřit a její současný stav není spolehlivě doložen.
Právě vztah mezi křehkým torzem a výrazným zásahem dělá z kaple zajímavou zastávku. Instalace nenahrazuje chybějící klenbu ani střechu; naopak vyniká tím, že pracuje s tím, co zůstalo. Motiv vody navíc působí přirozeně v krajině, kde jsou poblíž rybníky. Jejich hladiny a lesní ticho rozšiřují dojem místa za hranice samotných zdí.
Výlet přes Loretu a rybníky
Ke kapli vede žlutá turistická značka, která spojuje Týnec s Loretou. Z Lorety je to přibližně kilometr, z Týnce zhruba jeden a půl kilometru; jde o orientační vzdálenosti. Výlet lze prodloužit procházkou kolem soustavy rybníků, popisované jako rezervace vodního ptactva, nebo návštěvou Lorety. Z Klatov se uvádí trasa přes Loretu dlouhá přibližně sedm kilometrů.
Kaple stojí na lesní lokalitě bez běžné poštovní adresy a pozemek je podle evidenčních údajů v soukromém vlastnictví. Aktuální režim přístupu nemusí být vždy stejný, proto je namístě řídit se místním značením a nevstupovat tam, kde je přístup omezen. Pokud návštěvu spojíte s ohleduplnou procházkou, čeká vás místo, kde se v jediném prostoru potkává barokní plán, zánik i současná umělecká představa o vodní hladině.