Co mají společného Josef Mánes a Pablo Picasso? V tradičně řazeném přehledu dějin umění by se nejspíš potkali jen obtížně. Ve 4. patře Veletržního paláce však stojí vedle sebe jako součást jednoho širšího příběhu. Stálá expozice Umění dlouhého století 1796–1918 propojuje domácí tvorbu s evropským uměním a ukazuje, jak se v průběhu více než sta let měnily představy o člověku, společnosti, přírodě i samotné úloze umění.
Ne chronologie, ale tři způsoby pohledu
Výstava otevřená v roce 2019 není úplným dějepisem českého umění ani lineární přehlídkou stylů. Více než 450 děl od 150 autorů je uspořádáno do tří velkých tematických kapitol: Člověk, Svět a Ideje. Takové členění dovoluje porovnávat umělce různých generací a prostředí bez ohledu na to, kdy přesně tvořili.
V části věnované člověku se návštěvník setká například s portrétem, obrazy každodennosti nebo scénami z kavárenského a městského života. Svět zastupují mimo jiné krajiny a pohledy na prostředí, v němž se moderní člověk pohyboval. Kapitola Ideje otevírá náboženská, mytologická i symbolická témata. Vedle maleb jsou zastoupeny také sochy a veřejná plastika, rozdělená do okruhů Architektura, Pomník a Náhrobek.
Dialog českého a evropského umění
Jedním z nejzajímavějších rysů expozice jsou nečekaná sousedství. Josef Mánes se zde ocitá v blízkosti Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty a Antonio Canova v kontrastu s Franzem von Stuckem. Nejde o tvrzení, že by tito autoři tvořili stejným způsobem. Právě rozdíly mezi jejich přístupy pomáhají vnímat, jak se proměňoval obraz člověka, těla, města i moderního světa.
Výběr vznikl výhradně ze sbírek Národní galerie Praha. Expozice proto záměrně neskrývá, že některé oblasti jsou zastoupeny výrazněji než jiné. Její podoba odráží skutečnou historii akvizic galerie, včetně darů a nákupů děl z různých evropských regionů, nikoli snahu vytvořit dokonale vyvážený katalog celého 19. století.
Od obrazárny k Národní galerii
Za pomyslný začátek dlouhého století zde neslouží Francouzská revoluce, ale konkrétní pražská událost. Dne 5. února 1796 vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění. Ta stála u zrodu veřejně přístupné obrazárny a v roce 1799 také u založení Akademie výtvarných umění. Z tehdejší obrazárny se postupně vyvinuly základy dnešních sbírek Národní galerie Praha.
Důležitým mezníkem byla také Moderní galerie, kterou v roce 1902 založil císař František Josef I. K rozšíření sbírek později přispěl například státní nákup kolekce francouzského umění v roce 1923. Návštěva expozice tak není jen setkáním s jednotlivými obrazy a sochami, ale také připomínkou toho, jak v českých zemích vznikaly instituce pečující o umění.
Veletržní palác jako součást návštěvy
Samotná budova dodává prohlídce výrazný rámec. Veletržní palác vznikl v letech 1925 až 1928 podle návrhu Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla. Původně sloužil veletrhům, od roku 1976 je sídlem Národní galerie Praha. Po požáru v roce 1974 byl téměř zničen a jeho obnova trvala až do 90. let. Funkcionalistický prostor dnes hostí několik sbírkových expozic a vstupenka na jednu z nich platí zároveň pro další expozice ve Veletržním paláci.
Součástí stálé instalace jsou také dva komorní grafické kabinety věnované fondům kresby a grafiky. Atmosféru doby doplňují dvě instalace pracující s médii 19. století: tříkanálová projekce Jiřího Příhody využívá filmové materiály Národního filmového archivu a Studio Najbrt vytvořilo koláž z dobových plakátů zapůjčených z několika institucí. K vybraným dílům je dostupný odborný audioprůvodce; návštěvník k němu potřebuje vlastní zařízení a sluchátka.
V roce 2026 expozici tematicky doplňuje komorní výstava NGP 230 let, která od 26. března 2026 do 3. ledna 2027 připomíná kořeny galerie prostřednictvím 70 exponátů, dokumentů a fotografií. Veletržní palác najdete na adrese Dukelských hrdinů 47 v Praze 7, poblíž tramvajové zastávky Veletržní palác a stanice metra C Vltavská. Aktuální otevírací dobu a podmínky návštěvy je vhodné před cestou ověřit u Národní galerie Praha.