Pražský hrad ukrývá předmět, který se veřejnosti ukazuje jen při mimořádných příležitostech. České korunovační klenoty jsou dnes jedním z nejsilnějších symbolů české státnosti. Jejich příběh však není spojen pouze se středověkými králi. Důležitý okamžik přišel také v roce 1791, kdy se po rozhodnutí císaře Leopolda II. vrátily z Vídně do Prahy.
Návrat si vyžádaly české stavy a panovník jejich žádosti vyhověl. Klenoty byly znovu uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, tehdy v korunním archivu za Svatováclavskou kaplí. Praha se tak opět stala místem, k němuž byly české královské insignie bezprostředně připoutány.
Návrat, který měl politický i vlastenecký význam
Událost se odehrála v době, kdy byly české země součástí habsburské monarchie. Návrat proto nebyl projevem odporu proti panovníkovi. Naopak, schválil jej sám habsburský císař. Současně však měl pro české stavy a obyvatele jiný než pouze dvorský význam: připomínal historickou samostatnost a výjimečné postavení Českého království.
Uvítání klenotů doprovázely slavnostní mše, procesí, hudba i iluminace. K návratu do Čech byl 30. července 1791 vydán dvorní dekret. O několik týdnů později, 6. září, byl Leopold II. v Praze korunován českým králem. Tyto události spolu úzce souvisely, nejde však o tutéž věc: návrat klenotů předcházel korunovaci a vytvořil pro ni významné symbolické zázemí.
Právě v této době se panovnické insignie začaly výrazněji spojovat s vlasteneckým vnímáním českých dějin. Není přesné tvrdit, že návrat sám zahájil české národní obrození. Lze však říci, že posílil zájem o historické symboly země a pomohl jim získat nový význam v době, kdy se proměňovalo chápání národa i státnosti.
Co se do Prahy skutečně vrátilo
Pod označením české korunovační klenoty si většina lidí vybaví Svatováclavskou korunu. Soubor je ale širší. Patří k němu také královské žezlo, královské jablko, korunovační roucho a související části oděvu.
Rok 1791 je důležitý i proto, že se tehdy do Prahy nevrátily všechny insignie, které bychom mohli spojovat s Karlem IV. Starší gotické žezlo a jablko zůstaly ve Vídni. Do českého souboru se vrátily pozdější renesanční podoby žezla a jablka, používané v habsburské době při českých korunovacích. Z právního hlediska se od roku 1791 právě tyto předměty považují za součást českých korunovačních klenotů.
Sedm klíčů chránících český poklad
S návratem klenotů vznikla také tradice sedmi klíčů. Tehdejší úschovu chránily železné dveře s pěti zámky a zvláštní skříň se dvěma dalšími. K otevření bylo zapotřebí více osob, takže žádný jednotlivec nemohl s klenoty nakládat sám.
Princip společné odpovědnosti přetrval dodnes. Ke zpřístupnění Korunní komory se musí sejít sedm držitelů klíčů. Patří mezi ně prezident republiky, předseda vlády, představitelé obou komor Parlamentu, pražský arcibiskup, probošt metropolitní kapituly a primátor Prahy. Rituál tak není jen bezpečnostním opatřením. Připomíná, že klenoty náleží celému státu, nikoli jediné instituci.
Pražský hrad jako místo živé paměti
Koruna, žezlo a jablko jsou trvale uloženy v Korunní komoře chrámu sv. Víta. Korunovační roucho se uchovává odděleně v klimatizovaném depozitáři. Originály se běžně nevystavují, a proto má každé jejich zpřístupnění charakter mimořádné události. Kopie lze vidět ve Starém královském paláci.
Pro návštěvníka Pražského hradu je příběh návratu v roce 1791 připomínkou, že nejde jen o vzácné předměty. Klenoty spojují středověké české království, habsburské korunovace i dnešní republiku. Jejich hodnota nespočívá pouze ve zlatě, drahokamech a stáří, ale především v příběhu země, jejíž dějiny se po staletí odehrávaly právě zde, na Hradě nad Prahou.
Adresa areálu: Pražský hrad, 119 08, Hradčany, Praha 1. Případné výstavy a režim zpřístupnění klenotů se mění, proto je vhodné ověřit aktuální informace před návštěvou.