Jen málokterá technická památka se hledá tak nenápadně jako Krčínka. Nečeká tu souvislý kanál s jediným vstupem ani stavba, kterou by člověk obešel za několik minut. Přibližně osm kilometrů dlouhá renesanční stoka se dochovala jen ve fragmentech, rozptýlených v krajině někdejší Netolické obory. Právě v tom ale spočívá její kouzlo: její příběh se čte z terénu, rybníků, map a zbytků starých staveb.
Krčínka vznikla na konci 16. století z iniciativy Jakuba Krčína z Jelčan. Byla součástí promyšleného systému vodních ploch, stok a dalších děl, který utvářel okolí Netolic a zámku Kratochvíle. Místně se o ní mluví jako o technické památce; přesný právní status zápisu v Ústředním seznamu kulturních památek zde však není ověřený. Jisté je, že jde o mimořádně zajímavé technické dědictví, které připomíná schopnosti renesančních stavitelů i rozsah tehdejších zásahů do krajiny.
Voda z Melhutky měla pohánět oboru i zámek
Stoka nebyla izolovaným příkopem. Zapadala do soustavy desítek menších vodních ploch a rybníků, z nichž některé vodu zadržovaly a jiné byly prostřednictvím stok napájeny. Podle odborného výzkumu nechal Krčín přehradit potok Melhutku jezem v místě ústí skalnatého kaňonu mezi Malým a Velkým Hrádečkem. Část vody pak putovala do vodního systému obory.
Stoky se v oboře budovaly v roce 1581, tedy v době, kdy vznikal také areál Kratochvíle. Voda zde neměla sloužit pouze k hospodářskému využití. Městské materiály připomínají, že v zámecké zahradě poháněla různé pohyblivé atrakce, stroje a obrazy. Renesanční obora tak nebyla jen loveckým prostorem, ale také promyšleným krajinářským a zábavním světem, v němž hrála voda důležitou roli.
Když se technický projekt střetl s městskými zájmy
Odvedení vody z Melhutky se pochopitelně neobešlo bez odporu. Potok předtím napájel významné rybníky, například Hrbovský, Podroužek a Mnich, a také několik mlýnů. Pro Netolické proto Krčínův záměr neznamenal pouze zvelebení obory, ale i zásah do dosavadního hospodaření s vodou. Spor mezi městem a vrchností ukazuje, že velké krajinářské projekty měly své vítěze i poražené.
Budování obory navíc proměnilo osídlení celého okolí. Zaniklo pět drobných poddanských vesnic – Šitice, Ročovice, Horní a Dolní Třebánek a Krtel. Podle odborné studie bylo přestěhováno 44 dvorů či usedlostí a náhradní pozemky vznikly za hranicemi obory. Krčínka je tak součástí mnohem širšího příběhu, v němž se technická stavba pojí s přeměnou krajiny i života jejích obyvatel.
Nejlépe se hledá u Nadýmače
Protože se stoka nedochovala v celé délce, není možné naplánovat výlet podél jediného souvislého vodního kanálu. Její vedení je v některých místech patrné v terénu a pomoci mohou historické mapy, letecké snímky nebo lidarové mapování. Praktickou možnost představuje cyklovýlet Netolickou oborou, který spojuje několik dochovaných úseků Krčínky s dalšími místy v historické krajině.
Za nejkonkrétnější návštěvní bod lze považovat úsek poblíž rybníka Nadýmač. Právě zde se dochoval také původní cihlový můstek, který pomáhá představit si, jak vodní systém fungoval. Další úsek stoky lze hledat na trase oborou. Výlet je dobré vnímat jako putování po stopách zaniklé krajiny, nikoli jako návštěvu jedné přesně ohraničené památky.
Čert v pluhu a skutečnost ukrytá v terénu
Ke Krčínce se váže také místní pověst. Její klikatý průběh prý vysvětluje čert, který ji v noci vyoral a za pluhem vlekl samotného Krčína. Vyprávění patří k působivé lidové tradici, nikoli k historickým dokladům. Skutečný příběh je ovšem neméně zajímavý: za vznikem stoky stál složitý vodohospodářský plán, který spojil potok, rybníky, oboru a zámek do jediného systému.
Krčínku lze proto dobře spojit s návštěvou státního zámku Kratochvíle a s procházkou či cyklovýpravou po okolí Netolic. Kromě vodních děl tu krajina uchovává renesanční statky, rybníky, archeologická místa i stopy zaniklých vesnic. Kdo se vydá hledat její fragmenty, neobjeví jen starý příkop, ale celou historickou krajinu, v níž se technika, moc, zábava a každodenní život setkaly na jednom místě.