V opuštěném kostele sv. Jiří v Lukové sedí a klečí více než třicet bílých postav. Nemají obličeje, jejich těla jsou zahalená a hlavy sklánějí, jako by se právě účastnily bohoslužby. Mezi starými lavicemi působí téměř skutečně – a právě v tom spočívá síla instalace Má mysl od Jakuba Hadravy.
Kostel stojí na návrší nad obcí, která je dnes místní částí Manětína. Z Manětína je to přibližně šest kilometrů severozápadním směrem. Návštěva Lukové není jen setkáním s výrazným současným uměním. Je také pohledem do dějin místa, které přišlo o původní obyvatele i o pravidelný ruch, pro nějž byl kostel po staletí přirozeným centrem.
Gotický základ, požár a dlouhé chátrání
Luková je písemně doložena už v roce 1115. Samotný kostel sv. Jiří má středověký, původně gotický původ a jako farní je v pramenech doložen nejpozději roku 1352. Poškození v době husitských válek vystřídaly opravy a proměny, které stavbě postupně vtiskly také novorománské a novogotické prvky.
Výrazným předělem se stal rok 1796, kdy kostel vyhořel. Požár zničil loď i věž se zvony. Loď byla znovu přistavěna o dva roky později, věž se dočkala obnovy v roce 1858. Z původní gotické stavby se dochoval především presbytář s křížovou žebrovou klenbou a sakristie.
Další těžká rána přišla v roce 1968. Během pohřebního obřadu se zřítila část stropu a kostel byl následně uzavřen. Po desetiletí se zde prováděly jen nejnutnější zásahy. Opravena byla například střecha kostela a věže, později se staticky zajišťovala také klenba presbytáře. Stavba je od roku 1958 nemovitou kulturní památkou.
Postavy, které vznikly přímo v kostele
Jakub Hadrava vytvořil instalaci v roce 2012 jako bakalářskou práci na Západočeské univerzitě v Plzni. Nepracoval s hotovými sochami přivezenými do Lukové. Figury vznikaly přímo v kostele za použití netkané textilie namočené v sádře. Tu autor přehodil přes živý model a po zatvrdnutí získal křehké obrysy zahaleného člověka.
Tvarování drapérie přizpůsobil lavicím. Postavy tak nevypadají jako samostatné exponáty rozmístěné v prázdné galerii, ale jako součást někdejšího shromáždění. Některé sedí, jiné klečí. Všechny však zůstávají anonymní. Chybějící tvář nedovoluje určit věk, náladu ani konkrétní příběh člověka, kterého figura připomíná.
O instalaci se často mluví jako o duchách odsunutých Němců. Takové vysvětlení souvisí s poválečným osudem Lukové a s tím, že původní německé obyvatelstvo po roce 1945 odešlo. Autorův záměr je ale obecnější: zahalené postavy mají přiblížit svět minulých věřících a komunitu, pro niž byl kostel běžnou součástí života. Právě tato otevřenost umožňuje, aby si návštěvník odnesl vlastní interpretaci.
Ticho, lavice a paměť místa
Nejsilnější zážitek vzniká z kontrastu. Bílé postavy působí jako připomínka přítomnosti, zatímco oprýskané zdi a prázdný interiér vyprávějí o opuštění. Kostel nepůsobí jako dokonale upravená historická kulisa. Jeho nedokončenost je součástí příběhu a ukazuje, jak složité může být udržet památku v obci s proměněnou historií a malým počtem obyvatel.
Kromě figur lze v kostele vnímat také dochované stavební prvky, presbytář, sakristii nebo kůr. Původně zde bývaly tři oltáře a inventář z roku 1873 uváděl hlavní oltář s obrazem sv. Jiří a sochami svatého Petra a Pavla. Dnešní vybavení je však výrazně skromnější. Okolí doplňuje starý hřbitov a historický ohradní areál.
Když návštěvníci pomáhají s obnovou
Hadravova instalace proměnila dříve téměř zapomenutý kostel v místo, za kterým míří lidé z Česka i ze zahraničí. Podle oficiálního přehledu přišlo v roce 2025 celkem 15 609 návštěvníků a dobrovolné příspěvky dosáhly 312 167 korun. Peníze slouží k postupné obnově kostela, která se týká mimo jiné střechy, presbytáře, sakristie a zdiva.
Obnova pokračuje po jednotlivých etapách. V lednu 2025 Manětín povolil stavební úpravy historického kamenného ohradního zdiva, schodiště, vstupní branky a vrat. Aktuální rozsah prací i možnost návštěvy je proto vhodné před cestou ověřit u správce nebo Římskokatolické farnosti Manětín.
Kostel se obvykle zpřístupňuje v sezoně od jara do podzimu, nejčastěji v sobotu odpoledne, režim se však může měnit. Prohlídka je spojena s dobrovolným příspěvkem. V Lukové tak návštěvník nepřichází jen za neobvyklými sochami, ale také do památky, jejíž další existence závisí na tom, zda si k ní lidé znovu najdou cestu.