V lavicích kostela sv. Jiří v Lukové sedí a stojí postavy bez tváří. Některé mají skloněné hlavy, jiné působí, jako by právě vstávaly k modlitbě. Bílé sádrové figuríny v poloprázdném a stále obnovovaném interiéru nepůsobí jako běžné sochy. Spíše připomínají zástup lidí, kteří z kostela odešli, ale jejich přítomnost v něm přesto zůstala.
Instalace, která změnila osud kostela
Soubor nazvaný Věřící vytvořil v roce 2012 Jakub Hadrava jako bakalářskou práci na Západočeské univerzitě v Plzni. Celkem 32 figurín vzniklo pomocí textilií namočených v sádře. Autor je přikládal na živé modely a po vytvrdnutí odlitky rozmístil do kostelních lavic a prostoru lodi.
Postavy nemají realistické obličeje ani ruce. Právě tato neúplnost je jedním z důvodů, proč instalace působí tak silně. Návštěvník si do anonymních těl může promítnout vlastní představy – modlící se shromáždění, vzpomínku na zemřelé nebo pouhou stopu po lidech, kteří tu kdysi žili.
Často se o nich mluví jako o duších či přízracích odsunutých německých obyvatel Lukové. Tento výklad souvisí s historií obce, která byla před rokem 1945 převážně německá a po poválečném odsunu se ji nepodařilo plně dosídlit. Samotný autorův koncept je ale obecnější: reaguje především na chátrající kostel a jeho prázdnotu. Figuríny proto nejsou portréty konkrétních lidí, nýbrž obrazem nepřítomnosti a čekání na nové oživení.
Gotické jádro a stopy dlouhé historie
Kostel stojí uprostřed hřbitova na návrší v Lukové, části města Manětín v okrese Plzeň-sever. Obec je písemně doložena už roku 1115, u dnešního kostela však není vhodné toto datum automaticky používat. Jeho nejstarší dochované části mají gotický původ a souvisejí patrně se 14. stoletím. Farní kostel je v pramenech připomínán nejpozději roku 1352.
Z původní stavby se zachoval především presbytář s křížovou žebrovou klenbou a sakristie. Loď je obdélná a plochostropá. Podobu, kterou návštěvník vidí dnes, výrazně ovlivnily pozdější zásahy. Kostel poškodil požár v roce 1796, po němž následovaly opravy a přestavba kolem roku 1800. V letech 1854 až 1858 pak získal historizující, novorománsky a novogoticky laděný vzhled. Tehdy byla vystavěna také věž a pořízeny tři zvony.
Interiér připomínají novorománské oltáře z roku 1858. Hlavní oltář zdobil obraz svatého Jiří od J. Herzoga, po jeho stranách stály sochy svatého Petra a Pavla. Boční obrazy Krista a Panny Marie vytvořil v roce 1876 Karel Javůrek. Dnes je ovšem vnímáme v úplně jiném prostředí, než jaké zamýšleli jejich tvůrci.
Ticho po roce 1968
Při pohřebním obřadu v roce 1968 se zřítila část stropu. Kostel byl následně uzavřen a začal dlouhé období chátrání. V místním vyprávění se událost někdy spojovala se zlým znamením. Jisté je, že poškozená stavba zůstala bez pravidelného využití a postupně se zhoršoval její technický stav. Zatékalo do ní, chyběly okenní výplně, poškozená byla fasáda a klenbu presbytáře bylo nutné zajistit lešením.
Právě do tohoto prostoru vstoupily Hadravovy figuríny. Kontrast jejich hladkých bílých těl s oprýskanými stěnami, tmavými lavicemi a tichem hřbitova vytvořil obraz, který se rychle rozšířil mezi návštěvníky i v médiích. Z téměř opuštěného kostela se stalo místo, za nímž lidé míří z různých koutů Česka i ze zahraničí.
Návštěvníci jako součást obnovy
Zájem o instalaci nepřinesl jen pozornost, ale také konkrétní pomoc. Dobrovolné příspěvky návštěvníků a další dary se používají na opravy kostela. Postupně se podařilo obnovovat mimo jiné střechu, krovy, věž, okna a fasádu. Pokračovat má také obnova interiéru a ohradního zdiva kolem areálu. Kostel tak není hotovou muzejní expozicí, ale památkou, jejíž proměnu lze sledovat přímo na místě.
Prohlídka bývá krátká, přibližně na půl hodiny, a stojí za to věnovat pozornost nejen figurínám. K návštěvnickému zážitku patří také gotické části stavby, hřbitov, ohradní zeď a poloha kostela v krajině. Běžně bývá zpřístupněn v sezoně, zpravidla v sobotu odpoledne; konkrétní režim se může měnit a před cestou je rozumné ověřit aktuální informace u farnosti nebo provozovatele.
Luková není místem, kam se jede pouze za strašidelnou atrakcí. Sádrové postavy fungují spíš jako citlivý vstup do příběhu opuštěné památky, proměněné obce a lidí, kteří po sobě zanechali prázdné domy, hroby i kostelní lavice. Právě spojení umění, historie a tichého venkovského prostoru dává kostelu svatého Jiří jeho neobvyklou sílu.