Jen málokteré české nádraží působí zároveň jako běžná stanice, technická památka i muzeum. Martinice v Krkonoších v Libereckém kraji si zachovaly podobu a vybavení, které připomínají železniční provoz 19. a první poloviny 20. století. Vlaky tu přitom stále zastavují a stanice není pouhým skanzenem odříznutým od současnosti.
Historický areál leží přibližně 482 metrů nad mořem a je nejvýše položeným bodem na trati z Velkého Oseka do Trutnova. První vlak sem přijel 1. června 1871, kdy byl uveden do provozu úsek mezi Ostroměří a Kunčicemi nad Labem. O několik desetiletí později se Martinice staly také odbočnou stanicí lokálky do Rokytnice nad Jizerou, známé jako Pojizerský Pacifik.
Nádraží, které ukazuje železnici v provozu
Hodnota Martinic nespočívá jen ve výpravní budově. Dochoval se zde ucelený soubor staveb, kolejí a zařízení, která společně ukazují, jak se železnice řídila a zabezpečovala. K nejvýraznějším prvkům patří mechanická návěstidla, drátovody, výhybky, závory a dvě stavědla.
Návštěvník tu najde také vodárnu s vodními jeřáby, popelovou jámu, osvětlovací stožáry, skladiště, výtopnu nebo strážní domek. Mnohé z těchto prvků pocházejí z období mezi lety 1871 a 1948. Výjimečnost místa spočívá v tom, že historická technika nezůstala jen vystavená za plotem. Funkční elektromechanické zabezpečovací zařízení je stále součástí prostředí aktivní železniční stanice.
Právě celek, nikoli jediná budova, vedl k památkové ochraně areálu. Martinické nádraží bylo kulturní památkou prohlášeno v roce 2016. Památkáři na něm oceňují především autenticky dochovaný způsob zabezpečení železničního provozu s významem přesahujícím hranice regionu.
Od drátovodů k muzeu
Historie stanice je spojená s rozvojem železnice v Podkrkonoší. Dráha z Polabí směrem ke krkonošskému podhůří vznikala díky společnosti Rakouská severozápadní dráha, která získala koncesi v roce 1868. Železniční spojení následně zlepšilo dostupnost obcí a vytvořilo podmínky pro další rozvoj místní dopravy.
Na lokálku do Rokytnice nad Jizerou vyjel první vlak 7. prosince 1899. Martinice se tak staly důležitým místem, kde se setkává hlavní trať s regionální tratí. Dodnes odtud vyjíždějí a přijíždějí pravidelné osobní spoje, takže návštěva může začít příjezdem vlakem – podobně jako před více než 150 lety.
O záchranu a zpřístupnění areálu se od roku 2012 systematicky stará Spolek železniční historie Martinice v Krkonoších. V nádražní budově postupně vzniklo železniční muzeum, které bylo slavnostně otevřeno v roce 2019 při oslavách 120 let lokálky do Rokytnice. Expozice přibližuje historii stanice, zdejší zabezpečovací techniku i železniční provoz v okolí.
Stezka kolem návěstidel a vodárny
Prohlídku muzea doplňuje naučná stezka vedená areálem stanice. Měří přibližně 1,3 až 1,5 kilometru a má devět zastavení. Jednotlivá místa upozorňují například na stavědlovou věž, návěstidla, mosty, vodárnu, mechanické závory, výpravní budovu, skladiště, remízu nebo strážní domek.
Stezka je koncipována tak, aby bylo možné technické památky pozorovat z bezpečné vzdálenosti. Martinice jsou totiž stále fungující dopravní prostor. Do kolejiště ani k provozním zařízením se nevstupuje a návštěvníci by měli respektovat vymezené trasy i pokyny na místě.
Prakticky pro návštěvníky
Muzeum se nachází přímo ve výpravní budově na adrese Martinice v Krkonoších 93. Vstup vede z čekárny pro cestující. Oficiálně uváděná návštěvní doba se týká především víkendů od května do října, konkrétní termíny a případné vstupné je ale vhodné před cestou ověřit u provozovatele, protože se mohou měnit.
Před nádražím lze podle provozovatele zaparkovat, pohodlnou možností je také příjezd vlakem. Budova je uváděna jako bezbariérově přístupná, na nástupiště však bezbariérový přístup není. Výlet lze spojit s cestou po Pojizerském Pacifiku nebo s některou z příležitostných železničních a kulturních akcí, jejichž program se v průběhu roku mění.
Martinické nádraží osloví železniční nadšence, rodiny i každého, kdo chce poznat technickou stránku české historie bez vitrín a zjednodušených kulis. Tady lze vidět, jak návěstidla, závory a stavědla tvoří jeden provozní systém – a přitom si stále počkat na vlak, který podle jízdního řádu přijede na nástupiště.