Stohánek patří k místům, kde se na několika metrech čtverečních potkává středověká historie, romantický příběh i pozoruhodná příroda. Výrazný pískovcový skalní suk se zvedá v krajině Ralska nedaleko Hamru na Jezeře. Na jeho vrcholu stával drobný skalní hrad, později zde vznikla poustevna a dnes je celé místo chráněno jako přírodní památka.
Hrad na osamělé skále
Stohánek vznikl jako malé opevněné sídlo na přirozeně chráněném skalním útvaru. Pískovcová věž dosahuje téměř dvaceti metrů a díky své poloze musela ve středověku působit v okolní krajině výrazně. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1431. Poslední známý doklad o jeho existenci je z roku 1453; krátce poté hrad patrně zanikl.
Z původního sídla se nedochovalo mnoho, právě úspornost pozůstatků však dává návštěvě zvláštní atmosféru. Ve skále jsou patrné zbytky místností a jedno sklepení. K pozůstatkům vede strmé schodiště a výstup není jen běžnou procházkou lesem. Nahoře se člověk ocitne v prostoru, kde se hranice mezi přírodním skalním útvarem a lidským zásahem téměř stírá.
Od hradu k poustevně
Stohánek nezůstal jen němou připomínkou středověku. V roce 1760 vznikla v jeho zbytcích poustevna. Pobýval zde poustevník Jeroným, který však musel v roce 1773 odejít. Poté místo osiřelo, ale jeho duchovní a romantický obraz se v krajině udržel dodnes.
Na vrcholu se dochovaly dvě tesané místnosti. Ve stěně u schodiště bývalo podle historických popisů šestnáct výklenků někdejší křížové cesty. Naproti vchodu se nacházel také oltář s malovaným očistcem. I když z původního vybavení zůstaly jen stopy, skalní interiér pomáhá představit si, jak neobvyklé místo si poustevník pro svůj život zvolil.
Stopa Karolíny Světlé
Poustevna se promítla také do české literatury. Karolína Světlá ji využila ve své povídce Poslední poustevnice, v níž vystupuje poloslepý poustevník a žena hledající u něj úkryt. Literární příběh dodává Stohánku další vrstvu: návštěvník zde nevnímá jen zříceninu, ale také místo, které inspirovalo obraz tajemné samoty uprostřed lesní krajiny.
Právě spojení skutečného skalního úkrytu s literární představivostí činí Stohánek zajímavým cílem pro ty, kdo rádi objevují méně známá místa s příběhem. Nejde o rozsáhlý hradní areál s dochovanými zdmi. Je to spíše drobný relikt, který vyžaduje pozorné vnímání terénu a fantazii.
Malá přírodní památka s teplomilnou vegetací
Stohánek je chráněn také kvůli svým přírodním hodnotám. Přírodní památka má rozlohu pouhých 0,2631 hektaru a poprvé byla vyhlášena 5. ledna 1996. Předmětem ochrany je pískovcová skalní věž, geomorfologické útvary vzniklé působením člověka i přirozený porost borovice a dubu.
Na vrcholových částech se vytvořilo semixerotermní trávobylinné společenstvo, tedy suché a teplé stanoviště vhodné pro vzácnější teplomilné druhy rostlin. Na tak malé ploše se tak setkávají geologické procesy, historické zásahy i specifické podmínky pro život rostlin. Ochrana lokality proto nesměřuje pouze k pozůstatkům hradu, ale k celému skalnímu útvaru a jeho okolí.
Výlet s respektem k místu
Stohánek leží v území města Ralsko, v krajině bývalého vojenského prostoru. Právě tato minulost pomohla některým místům uchovat si klid a menší návštěvnost, zároveň však znamená, že zde nelze očekávat běžné turistické zázemí. K lokalitě není vhodné hledat klasickou poštovní adresu; při plánování výletu je praktičtější použít název místa a ověřený mapový bod.
Výstup ke skalním pozůstatkům vede strmým schodištěm a nahoře čeká nerovný skalní terén. Návštěvu je proto dobré přizpůsobit počasí, obuvi i vlastní kondici. Režim vstupu se navíc může měnit. V roce 2026 město Ralsko zveřejnilo návrh opatření týkajícího se zákazu vstupu na skalní útvar, proto je před cestou vhodné ověřit aktuální stav a případná omezení.
Stohánek není místem na dlouhé prohlídky ani na pohodlný rodinný výlet s kočárkem. Nabízí však něco jiného: krátké, intenzivní setkání s krajinou, v níž se v jediné skalní věži zachovaly stopy hradu, poustevnického života, literatury i cenné přírody.