Jen něco přes kilometr západně od Staré Knížecí Huti ležela osada, která během několika staletí několikrát změnila svůj účel. Stoupa, původně nazývaná Starý Pochr nebo německy Altpocher, vznikla v souvislosti se sklářstvím. Později se zde měl nacházet hostinec a po druhé světové válce také rota Pohraniční stráže. Dnes po ní zůstávají hlavně terénní stopy, zbytky cest a pamětní kámen.
Jméno podle zařízení na drcení křemene
Název Stoupa odkazuje na vodou poháněné zařízení, v němž se drtil křemen a další suroviny potřebné pro výrobu skla. Právě sklářská výroba dala místu smysl i důvod k osídlení. Ve Staré Knížecí Huti byl provoz sklárny zahájen pravděpodobně kolem roku 1710 a dřevěná stoupa mohla fungovat už v té době. Přesné datum jejího vzniku však není jisté.
První chalupy a usedlosti se v okolí zařízení objevily ve druhé polovině 18. století. Z roku 1757 pochází údaj o Jakobu Bauerovi, který měl stoupu obsluhovat. Z původně průmyslového zázemí se tak postupně stala malá osada spojená s každodenním životem lidí, kteří pracovali v krajině kolem skláren.
Od sklářského provozu k vyhlášenému hostinci
Po ukončení provozu Staré Knížecí Huti už stoupa zřejmě ztratila svůj původní význam. Podle regionálních místopisných podkladů byla přestavěna na hostinec. Stoupa pak měla pověst místa s vyhlášenou restaurací, kam mířili lidé z okolí i návštěvníci procházející Českým lesem.
Správně osada náležela k České Vsi, historické obci, která později také zanikla. Dnes její území spadá do obce Lesná v Plzeňském kraji. Stoupa tak představuje jednu část širšího příběhu zdejší krajiny, v níž se vedle sklářských provozů střídala dřevařská činnost, drobná sídla a později také přísně střežené pohraničí.
Osada, která měla přes 150 obyvatel
Ve 20. století rozhodně nešlo o bezvýznamnou samotu. Podle údajů Agentury ochrany přírody a krajiny ČR měla Stoupa v roce 1930 celkem 27 domů a 159 obyvatel. Stejná čísla uvádějí také regionální podklady věnované Českému lesu. Jiný místopisný pramen naproti tomu pracuje s údajem 29 usedlostí a 173 obyvatel.
Rozdíl může souviset s tím, zda bylo do statistiky zahrnuto také nedaleké Josefovo údolí, případně s odlišným způsobem započítání domů a obyvatel. Jisté však je, že před druhou světovou válkou zde žila početná komunita a Stoupa nebyla jen několika osamělými chalupami uprostřed lesa.
Hraniční pásmo a konec Stoupy
Po roce 1945 se osada ocitla v prostoru, jehož podoba se rychle proměňovala. Zřízení hraničního pásma znamenalo odchod obyvatel a postupný zánik sídel, která se nacházela v blízkosti státní hranice. Stoupa byla oficiálně zrušena v roce 1952 a přímo v jejím areálu vznikla rota Pohraniční stráže.
Vojenské využití přineslo místu další, tentokrát zcela odlišnou kapitolu. Některé objekty pohraničníci používali až do roku 1985. Tehdy byla rota přemístěna do nového objektu poblíž Staré Knížecí Huti a původní domky byly následně zbořeny. Z osady, která kdysi sloužila sklářům a hostům restaurace, se tak postupně stala téměř nečitelná stopa v krajině.
Co lze na místě najít dnes
Návštěvník by ve Stoupě neměl očekávat zachované domy ani výrazné zříceniny. V terénu jsou patrné především nevýrazné zbytky základů, části původní cestní sítě a doprovodná zeleň, která někdejší osídlení pomáhá odlišit od okolního lesa. U cesty stojí také starý kámen připomínající stavbu silnice mezi Pavlovým Studencem a Waldheimem. Pamětní kámen s mapou území bývalé České Vsi nechali zřídit někdejší obyvatelé osady.
Stoupu je vhodné navštívit společně se Starou Knížecí Hutí a dalšími zaniklými místy Českého lesa, například Českou Vsí nebo Josefovým Údolím. U Josefova Údolí se podle regionálních podkladů dochovaly výraznější zříceniny někdejší leštírny skla. K lokalitě je třeba vyrazit s turistickou či cyklistickou mapou a respektovat aktuální značení, zákaz vjezdu na účelové komunikace i případná omezení ochrany přírody. Největší hodnotou Stoupy není množství dochovaných staveb, ale možnost číst v krajině příběh místa, které postupně proměnily sklářské hutě, lidé, hranice i čas.