V Zahájí přežil zánik celé obce především kámen. Mezi lesy u česko-německé hranice dodnes stojí zbytky panského sídla, obvodové zdi a klenuté sklepy. Kolem nich jsou patrné jen nenápadné terénní stopy někdejší zástavby. Kdo sem přijde, nenajde upravený zámecký areál ani vesnici s návsí, ale tiché místo, v němž se během několika staletí vystřídaly sklářské hutě, šlechtická panství, celnice i přísně střežené pohraničí.
Od sklářské huti k panství Waldheim
Počátky dnešního Zahájí sahají do 17. století. Sklář Pavel Schürer, pocházející ze saské sklářské dynastie, získal 17. května 1607 od císaře Rudolfa II. část pohraničního hvozdu, který původně náležel k tachovskému panství. Na místě vybudoval sklárnu a spolu s ní také obytné budovy, pivovar a krčmu.
Nové hospodářské centrum dostalo německé jméno Waldheim. Schürer se však dostal do sporů s falckým rodem Wirsbergů a své panství nakonec roku 1617 prodal Leonardu Colonovi z Felsu. V dalších desetiletích se zde vystřídali například Lobkovicové, Kocové z Dobrše a Malovcové z Malovic.
Waldheim nebyl jen osadou kolem jedné hutě. Panství tvořily sklářské provozy, hospodářský dvůr, pivovar, krčma i obytné domy. Postupně zde vznikla také dvě panská sídla, označovaná jako starý a nový zámek. Za Malovců přibyla přibližně kolem roku 1830 rodová hrobka s kaplí.
Který zámek dnes v lese hledáme?
Historie místních ruin není úplně jednoznačná. Prameny totiž různě označují starý a nový zámek a popisují také jejich rozdílný osud. Nový zámek měl vyhořet v roce 1836 a poté byl uváděn jako zřícenina. U staršího sídla se zříceniny připomínají už v 18. nebo 19. století.
Proto není vhodné bez dalšího tvrdit, že dochované zdivo představuje výhradně jednu konkrétní stavbu. Návštěvník dnes vidí především zbytky obvodových zdí a klenuté sklepní prostory; v okolí lze rozpoznat i nevýrazné pozůstatky dalších budov. Právě tato nejasnost ale k místu patří. Ruiny nejsou izolovanou památkou bez souvislostí, nýbrž pozůstatkem rozsáhlejšího panského a hospodářského areálu.
Obec, kterou odneslo pohraničí
Zahájí se dělilo na Přední a Zadní Waldheim. Přední část zahrnovala také lokalitu Zámek Waldheim. Počeštěná označení Přední Zahájí a Zadní Zahájí se úředně používala od roku 1948. Před druhou světovou válkou šlo o poměrně živé osady: Přední Zahájí mělo podle údajů obce Lesná 165 obyvatel a Zadní Zahájí 139.
Po válce však přišlo vysídlení německého obyvatelstva a původní život v obci se rozpadl. V roce 1950 zde podle údajů AOPK žilo už jen osm lidí. Zahájí pak v roce 1952 zaniklo jako samostatná obec a bylo sloučeno s Lesnou. Zbývající domy byly v 50. letech odstraněny, konkrétně se uvádí rok 1955. Z celého sídla tak zůstaly hlavně ruiny panských staveb a stopy v terénu.
Do místní historie patří také česko-bavorská hranice. V Zahájí fungovalo celní stanoviště, o němž se písemné zmínky vztahují k roku 1776. Tradované vyprávění navíc vypráví o hostinci, jehož výčepem měla hranice procházet. V místnosti měl být zasazen hraniční kámen a z každé strany se údajně čepovalo pivo příslušné země. Jde však především o místní kuriozitu a dobové vyprávění, nikoli o tvrzení, které by bylo možné bez výhrad potvrdit.
Lesní cesta k hranici
Ruiny Zahájí nejsou památkou s pokladnou, prohlídkami ani běžným návštěvnickým zázemím. Dostupné jsou pěšky nebo na kole a praktickým výchozím místem z české strany bývá Stará Knížecí Huť. K lokalitě vede žlutě značená turistická trasa. Zaniklou obcí a dále k pěšímu hraničnímu přechodu Zahájí–Waldheim vede zelená cesta podél Zahájského potoka.
Výlet vyžaduje trochu trpělivosti a schopnost orientovat se v lesním terénu. Odměnou není jediný reprezentativní pohled, ale postupné odkrývání příběhu místa: nejprve ruiny, potom stopy zástavby a nakonec hranice, která kdysi rozdělovala nejen mapu, ale i každodenní život. Na německé straně přitom lokalita Waldheim stále existuje, zatímco český Waldheim připomíná už jen několik pozůstatků ukrytých v krajině.