Větrný mlýn na Kanciborku patří k nejpozoruhodnějším technickým památkám Třebíče. Na první pohled připomíná tradiční holandský mlýn, jeho účel však byl zcela jiný než u staveb určených k mletí obilí. Tento kamenný kruhový objekt vyráběl surovinu potřebnou pro koželužny – tříslo, které vznikalo drcením smrkové a borové kůry.
Větrná továrna na tříslo
Mlýn byl dokončen v roce 1836 na návrší Kanciborek, v dnešní třebíčské části Borovina. Za jeho vznikem stáli bratři František a Karel Budischowští, podnikatelé spojení s rozvojem místního koželužství. Potřebovali vlastní zařízení, které by dokázalo připravovat tříslo ve větším množství. Běžní mlynáři v okolí totiž dávali přednost mletí obilí.
Tříslo se získávalo z rozdrcené stromové kůry a využívalo se při činění kůží. Právě tento specializovaný provoz dává Kanciborku jeho mimořádný význam. Nešlo jen o mlýn poháněný větrem, ale o součást průmyslového zázemí, bez něhož se tehdejší koželužny neobešly.
Odhadní protokol z roku 1845 popisuje stavbu jako objekt podobný kulaté věži. Měla průměr přibližně osm metrů a bez větrného kola dosahovala výšky přes 15 metrů. Uvnitř se nacházelo mlecí zařízení a pět párů tříselných stoup, tedy mechanismů určených k drcení kůry. Původní mlýn měl dřevěné větrné kolo a otočnou šindelovou střechu.
Od průmyslu k sociálnímu bydlení
Provoz spojený s výrobou třísla trval více než půl století. V 90. letech 19. století však přišel zásadní zlom. V borovinské koželužské továrně se prosadil parní stroj a tříslo se začalo zpracovávat přímo v areálu továrny. Větrný mlýn tak ztratil svou původní funkci.
Opuštěný objekt odkoupila obec v roce 1929. V letech 1933 až 1935 v něm vznikly tři malé byty pro sociálně slabé obyvatele. Budova, která kdysi sloužila průmyslu, se proměnila v neobvyklý obytný dům. Sociální bydlení zde pokračovalo i po druhé světové válce a poslední nájemníci odešli v roce 1977.
Ve stejném roce prošel mlýn první výraznější opravou exteriéru. Na střechu tehdy přibyla kovová atrapa lopatek poháněná elektromotorem. Toto řešení však nemělo dlouhé trvání a stavba později znovu čekala na důkladnější obnovu.
Co ukazuje dnešní expozice
Město Třebíč rozhodlo o komplexní rekonstrukci v roce 2018. Práce byly dokončeny v roce 2020 a od roku 2021 slouží mlýn návštěvníkům jako muzeum. Protože se původní technologické vybavení nedochovalo v rozsahu potřebném pro úplnou obnovu, dnešní lopatky nejsou přesnou rekonstrukcí někdejšího pohonu. Vznikly s využitím původních materiálů a postupů, ale pohání je elektromotor. Slouží především k názorné ukázce fungování stavby.
Expozice jsou rozdělené do několika tematických částí. Sekce věnovaná koželužství vysvětluje, jak se zpracovávaly kůže, zatímco část nazvaná Tříslo, tříslo, tříslo přibližuje význam rozdrcené kůry a představuje interaktivní model mlýna s tříselnými stoupami. Návštěvník si tak může lépe představit, co se uvnitř věže skutečně odehrávalo.
Samostatná expozice připomíná bydlení ve mlýně a příběhy jeho posledních obyvatel. Nezůstává tedy pouze u techniky, ale ukazuje také proměnu stavby v domov několika rodin. Část nazvaná Poručíme vodě, větru zasazuje Kanciborek do širšího kontextu větrných a vodních mlýnů i větrných čerpadel na Třebíčsku.
Kanciborek jako součást technické Třebíče
Větrný mlýn stojí v ulici Dvorského 190/35, na návrší ve výšce přibližně 440 metrů nad mořem. Je jedním ze tří bodů městské turistické trasy VVV, která propojuje větrný mlýn s městskou věží a vodojemem Kostelíček. Návštěva tak může být součástí širšího putování po technických a historických dominantách Třebíče.
Prohlídku je vhodné plánovat podle aktuálního provozu, který se během roku mění. V turistické sezoně bývá mlýn přístupný častěji, někdy se koná také ukázkové točení větrného kola. Aktuální termíny a podmínky návštěvy je proto dobré ověřit před cestou. Kanciborek nabízí něco, co se v českých regionech nevidí často: zachovaný větrný mlýn, jehož příběh není spojen s moukou, ale s kůží, průmyslem a každodenním životem lidí.