Zaoblené nárožní arkýře, mansardová střecha a pravidelně komponované průčelí dávají Váňově vile v Pelhřimově podobu, která mezi okolní zástavbou okamžitě vynikne. Čtyřpodlažní dům v Pražské ulici čp. 127 působí jako zmenšený francouzský barokní zámeček, zároveň v něm ale najdeme ozvěny secese i nastupující moderny. Právě toto spojení dělá z vily jednu z pozoruhodných meziválečných staveb města.
Reprezentativní dům pro lékaře
Vila vznikla v letech 1923 až 1924 pro manžele Františka a Růženu Váňovy. Projekt připravil pražský inženýr Jan Legát, který historické vzory nepřevzal doslova. Inspiraci francouzskými barokními sídly zjednodušil a přizpůsobil městskému domu své doby. Výsledkem je stavba s výrazně symetrickým jedenáctiosým průčelím, jejíž klasicizující řád změkčují právě zaoblené arkýře po stranách.
Na vzniku domu se významně podílel také Jan Křemen, tchán doktora Váni a ředitel pelhřimovské spořitelny, který výstavbu z větší části financoval. Už tato okolnost napovídá, že nešlo o běžný rodinný dům. Vila měla být důstojným sídlem lékařské rodiny a současně prostorem, který mohl sloužit i širšímu zdravotnickému záměru.
Vila, která měla zvládnout více funkcí
Dispozice domu je pro jeho příběh stejně důležitá jako vzhled. V přízemí se podle dochovaných popisů nacházela ordinace s čekárnou a byty pomocného personálu. V prvním patře měli své zázemí Váňovi, zatímco další podlaží nabízela několik nájemních bytů. Opakování podobného dispozičního schématu v jednotlivých patrech vedlo k výkladu, že vila mohla být od počátku připravována také pro sanatorium.
Je však vhodné zůstat opatrný: dostupné podklady naznačují plánovaný zdravotnický provoz, nedokládají ale jednoznačně, že sanatorium skutečně zahájilo činnost. Jisté je, že dům byl navržen velkoryse a s ohledem na více než jednu funkci. Spojoval soukromí rodinného sídla, lékařskou praxi a nájemní bydlení v jediném architektonickém celku.
Od jezírka k administrativní budově
Původní areál býval podstatně rozsáhlejší než dnešní pohled z ulice. K vile patřila zahrada s jezírkem, skleníkem a hospodářským vybavením. Ke vstupu vedla od silnice pěší cesta parkově upraveným prostorem, takže dům měl nejen reprezentativní průčelí, ale také odpovídající okolí.
Osud vily se výrazně změnil po druhé světové válce. Podle historického svědectví uvedeného v regionálních materiálech ji vdova po doktoru Váňovi prodala okresnímu úřadu, přičemž si v domě ponechala šestipokojový byt. Po únoru 1948 se však musela vystěhovat. Vila pak v určité etapě sloužila jako nájemní dům až pro patnáct rodin a později jako administrativní budova. Část původních zahrad postupně ustoupila zástavbě spojené s fungováním úřadu.
Proměna tak nebyla jen otázkou vlastnictví. Z domu určeného pro jednu rodinu, lékařskou praxi a případný zdravotnický provoz se stal objekt využívaný veřejnou správou. Na jeho dnešní podobě je proto čitelná nejen architektura první republiky, ale také poválečný vývoj města.
Co si prohlédnout dnes
Exteriér vily se podle dostupných popisů dochoval poměrně dobře, původní interiérové vybavení však zachováno není. Na adrese Pražská 127 dnes působí veřejné instituce, mimo jiné územní pracoviště Krajské hygienické stanice Kraje Vysočina. Nejde tedy o muzeum ani o běžně přístupnou památku s pravidelnými prohlídkami.
Váňovu vilu lze nejlépe navštívit jako zastávku při pěší procházce po architektuře Pelhřimova. Z veřejného prostoru stojí za pozornost především její silueta, symetrie, mansardová střecha a nárožní arkýře. V regionálních turistických materiálech je řazena do okruhu staveb 19. a 20. století, v němž následuje po Muzeu Vysočiny a Drechselově vile. Při prohlídce je třeba respektovat, že jde o fungující administrativní objekt a interiér není běžně návštěvníkům přístupný.