Nejzajímavější na zahradě vily Tugendhat je, že ji nelze oddělit od samotného domu. Ludwig Mies van der Rohe navrhoval vilu, terasy, cesty, zeleň i průhledy na město jako vzájemně propojený celek. Kdo se prochází po svahu v brněnských Černých Polích, nevnímá jen upravený park kolem významné stavby, ale také způsob, jakým architektura reaguje na terén, světlo a okolní krajinu.
Architektura, která pokračuje ven
Vila Tugendhat vznikla v letech 1929 až 1930 pro Gretu a Fritze Tugendhatovy. Její hodnota byla v roce 2001 potvrzena zápisem na Seznam světového dědictví UNESCO. K tomuto ocenění přitom nepatří jen interiér s proslulými materiály a konstrukčním řešením. Důležitou roli hraje také zahrada, která stavbě poskytuje přírodní rámec a zároveň ji opticky propojuje s okolím.
Dispozice zahrady vychází z prudšího svahu i z výhledů na panorama historického Brna. Velké travnaté plochy se střídají s jednotlivými porosty a solitérními stromy. Výsledkem není přehlídka okrasných prvků, ale spíše volný, klidný prostor, v němž vynikne dům i proměnlivá atmosféra místa. Popínavá zeleň navíc pomáhá stírat hranici mezi stavbou a zahradou.
Stopy staršího vilového areálu
Pozemek vily Tugendhat původně souvisel se zahradou sousední secesní vily Löw-Beer. Obě zahrady sice nevznikly jako jeden společný architektonický návrh, historicky však tvořily jeden celek. Mies van der Rohe do svého řešení zahrnul původní cestní síť, spojení mezi oběma vilami i některé vzrostlé dřeviny, mimo jiné smuteční vrbu.
Dnes lze mezi zahradami procházet, a návštěva tak dostává širší rozměr. Vedle kontrastu secesní a funkcionalistické architektury je možné sledovat také rozdílné pojetí prostoru a vztahu domu k zeleni. Procházka se může stát součástí delšího putování po brněnských vilách, v jehož širším kontextu se připomíná také Arnoldova vila.
Obnova podle fotografií a vzpomínek
Zahrada prošla společně s vilou památkovou obnovou v letech 2010 až 2012. Odborníci při ní vycházeli z archivních materiálů a historických fotografií z doby, kdy v domě žila rodina Tugendhatových, především z let 1930 až 1938. Nešlo tedy o vytvoření nového parku, ale o co nejpřesnější návrat k historickému pojetí.
Odstraněny byly nevhodné dřeviny z pozdějších úprav, upravil se profil terénu a obnovila parková cestní síť i opěrné zídky dvoustupňového alpinária. Doplnily se vzrostlé stromy, popínavé rostliny, trávník a zavlažovací zařízení. Výsledná podoba zůstává střídmá, protože právě jednoduchost a volnost prostoru patřily k původnímu charakteru zahrady.
Nešlo přitom jen o reprezentativní prostředí. Podle vzpomínek rodiny sloužila zahrada také ke každodennímu životu a dětským hrám. V zimě mohl svah nabídnout sáňkování nebo lyžování. I tato vzpomínka pomáhá vnímat místo nejen jako pečlivě obnovenou památku, ale také jako někdejší domov.
Klidné místo s výhledem na Brno
Samostatná návštěva zahrady dává smysl i bez rezervované prohlídky interiéru. Z vnějších teras a cest lze vilu pozorovat z různých úhlů a lépe pochopit její zasazení do svahu. Pohled zespodu, průhledy mezi stromy i blízkost travnatých ploch ukazují, že funkcionalismus zde neznamená odtržení od přírody, ale naopak promyšlené propojení domu s prostředím.
Zahrada je podle aktuálních návštěvnických informací během běžné otevírací doby přístupná zdarma a bez průvodce, zpravidla s výjimkou pondělí. Režim se však může měnit podle počasí nebo provozních podmínek. Do areálu lze přijít také přes zahradu vily Löw-Beer. Samostatný vstup do zahrady nenahrazuje prohlídku interiéru, do nějž se vstupuje pouze s předem zakoupenou vstupenkou.
Na adrese Černopolní 45 tak lze spojit odpočinek, výhled na Brno i poznávání jedné z nejvýznamnějších českých staveb 20. století. V technickém podlaží vily je navíc přístupná stálá expozice s původním nábytkem z 30. let, fotografiemi a materiály o historii domu. Zahrada pak návštěvu doplňuje o to, co žádná místnost nedokáže nabídnout: prostor, odstup a živý vztah architektury k okolnímu svahu.