U řeky Vltavy v místní části Poříčí stojí areál, kde se průmyslová historie nepotkává s novou architekturou jen v podobě pamětní desky. Bývalý Poříčský mlýn, dnes známý jako Žitný mlýn Boršov, se proměnil v rezidenční komplex, který si zachoval řadu původních industriálních stop. Návštěvníka tu upoutá především cihlové silo, vystavená Francisova turbína a obnovený mlýnský náhon.
Od vodního díla k modernímu bydlení
Historie využití vody a mlynářství v tomto místě sahá podle podkladů projektu pravděpodobně až do 14. století. Poříčský majetek včetně mlýna je doložen také v kupní smlouvě z roku 1593. Mlýn tak patřil k širšímu historickému celku, do kterého spadá také nedaleký poříčský zámeček s parkem.
Podoba, kterou si dnes spojujeme s industriálním areálem, vznikla v roce 1884. Původně šlo o jednopodlažní či jednoprostorový objekt, který byl za první republiky modernizován. Po roce 1945 přešel pod státní správu. Po desetiletích provozu a pozdějšího útlumu se areál dočkal konverze na bydlení, jejímž cílem nebylo zahladit výrobní minulost, ale využít ji jako součást nové identity místa.
Voda, náhon a turbína
Vltava se zde kdysi rozdělovala do dvou ramen. Pravé sloužilo jako mlýnský náhon, který byl v 60. až 70. letech 20. století zasypán. Při obnově areálu se jeho část vrátila do prostoru mezi budovami. Dnes ji napájí dešťová voda zachycená ze střech, takže původní vodní motiv získal také současnou ekologickou funkci.
Výrobu v mlýně později nezajišťovalo klasické vodní kolo, ale dvě Francisovy turbíny. Voda tak nepoháněla pouze mlecí zařízení, ale vyráběla elektřinu. Jedna z turbín byla objevena během stavebních prací a nyní tvoří výrazný prvek nového náměstí. Nejde jen o dekoraci: připomíná technologii, díky níž byl mlýn po desetiletí součástí místní energetické historie.
Cihlové silo jako nová dominanta
Nejvýraznější stavbou areálu je pětipodlažní silo z konce 19. století. Architekti jej zbavili pozdějších přístaveb a odhalili původní režné zdivo. Nové patro, doplněné světlými cihelnými pásky, na historickou konstrukci navazuje, ale nesnaží se ji napodobit. Výsledkem je čitelný kontrast starého a nového.
Součástí areálu zůstala také bývalá správní budova a fragmenty původních technologických konstrukcí. V nejstarší budově byly původní dřevěné silo nahrazeny železobetonovými stropy. Část starších betonových komůrek však zůstala v interiéru, aby bylo možné i po přestavbě vnímat, jak někdejší provoz fungoval.
Historické objekty propojuje nové komunikační jádro ze skla a černého plechu. Dvě novostavby doplňují původní zástavbu: jedna uzavírá centrální náměstí, druhá stojí u náhonu a řeky. Byty pracují s balkony, lodžiemi a terasami, nechybějí ani zelené střechy. V centrální věži vznikl třípodlažní mezonetový loft.
Areál, který se otevírá okolí
Proměna podle principu adaptivního reuse stojí na maximálním využití dochovaných konstrukcí namísto demolice. Nové bydlení tak nevzniklo na místě vymazaného brownfieldu, ale uvnitř příběhu, který je stále patrný v materiálech, proporcích i vodních prvcích. V areálu vzniklo více než osmdesát bytů různých velikostí, od menších dispozic po velkorysé rodinné jednotky.
Mezi budovami se otevřelo nové náměstí se stromořadím, schodištěm a vystavenou turbínou. V přízemí hlavní budovy funguje kavárna, takže část prostoru může sloužit i lidem zvenčí. Ne celý komplex je však veřejný: park přímo u Vltavy je určen rezidentům a interiéry bytů nejsou běžně přístupné.
Žitný mlýn proto není klasickým muzeem ani památkou s pravidelnými prohlídkami. Zajímavý je spíše jako místo, kde lze při procházce sledovat proměnu průmyslové architektury v současné době. Za návštěvu stojí zejména spojení s Vltavou, obnoveným náhonem a poříčským zámečkem. Areál najdete na adrese Poříčská 195 v Boršově nad Vltavou; aktuální možnosti návštěvy kavárny či případných prohlídek je vhodné ověřit předem.