Rafael Kubelík se narodil 29. června 1914 na zámku v Býchorách. Středočeská obec, ležící přibližně osm kilometrů severovýchodně od Kolína, se tím zapsala do dějin české hudby jako rodiště jednoho z nejvýznamnějších dirigentů 20. století. Kubelíkův příběh je přitom spojen nejen s jeho osobností, ale také s rodinou, která v Býchorách vytvořila pozoruhodné hudební zázemí.
Zámek, kde zněly housle
Rafaelovým otcem byl světově proslulý houslista Jan Kubelík. Ten na jaře roku 1904 koupil býchorský zámek a část panství. Rodina zde žila a podle obecních materiálů se v Býchorách narodilo šest z jeho osmi dětí, včetně Rafaela. Budoucí dirigent tak vyrůstal v prostředí, kde hudba nebyla vzdáleným uměleckým světem, ale přirozenou součástí každodenního života.
Samotný zámek, někdy označovaný také jako Horskýsfeld, nechal v roce 1865 postavit František Horský. Neogotická stavba ve stylu tudorovské gotiky dnes patří mezi kulturní památky. Nachází se v jižní části obce a obecní dokumentace ji uvádí pod adresou Býchory čp. 52. Pro návštěvníka je to především místo s výraznou atmosférou a klíčový bod při poznávání kubelíkovské historie. Nejde však o objekt s běžně uváděnou pravidelnou návštěvní dobou, proto je vhodné případnou prohlídku předem ověřit u obce nebo vlastníka.
Od rodinných lekcí k České filharmonii
První hudební základy získal Rafael od svého otce. Na Pražské konzervatoři se věnoval houslím, skladbě i dirigování a studium dokončil v roce 1933. Už v lednu následujícího roku, jako devatenáctiletý, poprvé stanul před Českou filharmonií. Na podzim roku 1941 se stal jejím šéfdirigentem.
V době německé okupace měl výběr repertoáru zvláštní význam. Kubelík uváděl díla, která v posluchačích posilovala národní vědomí a naději – například Smetanovu Mou vlast, Sukovu Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave nebo Janáčkovu Tarase Bulbu. Po válce se výrazně zasadil o postátnění České filharmonie, k němuž došlo 22. října 1945. Orchestr tím podle své historie překonal dlouhé období existenční nejistoty.
Pražské jaro a cesta do exilu
Rok 1946 přinesl vznik mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Kubelík jako tehdejší šéfdirigent České filharmonie přišel s myšlenkou uspořádat první poválečný mezinárodní festival a podílel se na jeho dramaturgii. Česká filharmonie tehdy odehrála všechny koncerty prvního ročníku. Festival navázal na starší tradici hudebních májů a postupně se stal jednou z nejvýznamnějších kulturních událostí v zemi.
Politický vývoj po únoru 1948 však Kubelíkův návrat k běžnému domácímu působení znemožnil. Poslední koncert s Českou filharmonií před emigrací dirigoval 5. července 1948. V exilu působil mimo jiné v Chicagu, Londýně a Mnichově a vybudoval si pověst dirigenta, který systematicky představoval českou hudbu zahraničnímu publiku. Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů patřili k autorům, jejichž díla uváděl a nahrával. Vedle českého repertoáru prosluly také jeho nahrávky Mahlerových děl.
Návrat, který spojil Prahu s Býchory
Po více než čtyřiceti letech v zahraničí se Rafael Kubelík v roce 1990 vrátil do Československa. Dne 12. května zahájil Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí. Koncert se stal jedním ze symbolů návratu svobody a zároveň připomněl dirigentovu celoživotní vazbu k české hudební tradici.
Ve stejném roce navštívil také své rodné Býchory. Obecní materiály uvádějí, že se podílel finanční podporou na opravě kostela svatého Bartoloměje; tento údaj je však vhodné chápat jako informaci místních pramenů. Kubelíkovu rodinu dnes připomíná také obecní znak a vlajka, na nichž se objevuje motiv houslí Jana Kubelíka.
Rafael Kubelík zemřel 11. srpna 1996 ve Švýcarsku. Jeho ostatky byly uloženy na pražském Vyšehradě vedle ostatků jeho otce. Návštěva Býchor tak nabízí komorní, ale působivý výlet za příběhem dvou generací hudebníků: od zámku a kostela svatého Bartoloměje až k připomínkám rodu v symbolech obce. Největší význam tohoto místa přitom nespočívá v množství památek, ale v poznání, jak hluboce může jedna nenápadná obec ovlivnit českou kulturní paměť.