Jenčov patří k mimořádně malým královským hrádkům, přestože slovo hrad může v návštěvníkovi vyvolat představu rozsáhlého opevněného sídla. Tady se dochovaly především torza dvou staveb na skalce, kterou ze stran obtéká potok Vůznice. Právě měřítko, odlehlost a spojení s okolní přírodou dělají z Jenčova pozoruhodný cíl výletu.
Zřícenina leží v katastru obce Běleč, přibližně dva kilometry od jejího okraje, v CHKO Křivoklátsko a v severovýchodní části Národní přírodní rezervace Vůznice. K místu se nejde za velkolepou prohlídkou, ale za klidem lesního údolí, stopou dávného osídlení a představou, jak mohl vypadat drobný lovecký hrádek v někdejším královském hvozdu.
Dvě stavby na malé skalce
Dispozice Jenčova byla překvapivě jednoduchá. V nižší části stál malý palác, patrně rozdělený do dvou až tří prostor. Na nejvyšším místě skalky se zvedala obdélná obytná věž, označovaná jako donjon. Předhradí zřejmě nechránila mohutná kamenná hradba, ale spíše lehké dřevěné ohrazení.
Z paláce zůstaly části obvodových zdí, kapsy po trámech, zbytky vstupů a klenuté okno obrácené k příkopu. Ve věži se zachovala značná část přízemí. Předpokládá se, že vstup do jejího vyššího podlaží mohl vést po dřevěném můstku. Zdivo tvoří místní lomový kámen skládaný do nepravidelných řádků, místy doplněný gotickými cihlami.
Skalní ostroh z jižní strany odděluje příkop. Terénní uspořádání je dnes stejně důležité jako samotné zdivo: návštěvník vnímá pozůstatky hradu v jejich přirozeném prostředí, mezi stromy, skalami a zvukem tekoucí vody.
Hrad, o kterém prameny téměř mlčí
Jenčov zůstává historickou hádankou. Přesné datum založení neznáme a nejisté je také původní jméno stavby. Podoby Jenčov, Jinčov, Ginčov nebo Jenišov se objevují až v pozdější souvislosti, takže jejich historické pořadí nelze bez výhrad určit.
Archeologické nálezy potvrzují existenci hradu nejpozději na přelomu 13. a 14. století. Keramika nalezená v lokalitě pochází především z první poloviny 14. století. Za možného zakladatele bývá uváděn Přemysl Otakar II., odborné výklady však připouštějí i vznik za Václava I. nebo Jana Lucemburského. Bezpečnější je proto mluvit o pravděpodobně přemyslovském loveckém hrádku, jehož počátky spadají na přelom 13. a 14. století.
Malá rozloha, poloha v lesnaté krajině a jednoduché opevnění odpovídají spíše loveckému než správnímu či vojenskému účelu. Ani konec hradu není přesně doložen. Podle památkových údajů zanikl nejpozději v 16. století, tedy někdy v pozdním středověku nebo na začátku raného novověku.
Výlet do rezervace Vůznice
Nejkratší přístup vede z Bělče po červené turistické značce a měří přibližně dva kilometry. Další značená cesta přichází od hájovny Skalka. Výlet je fyzicky spíše nenáročný a lze jej zvládnout během kratší procházky, přesto je třeba počítat s lesním a místy skalnatým terénem. Pevná obuv se hodí hlavně po dešti nebo v zimě.
Okolní Národní přírodní rezervace Vůznice chrání dubohabřiny, suťové lesy, údolní luhy a další cenná lesní společenstva. V krajině se vyskytují například čáp černý, ledňáček říční, výr velký, mlok skvrnitý, čolek velký nebo vydra říční. V potoce žijí mimo jiné střevle potoční, vranka obecná a pstruh potoční. Nejde však o atrakci se zaručeným pozorováním zvířat, ale o připomínku citlivosti zdejšího prostředí.
V rezervaci je nutné držet se značené trasy. Část území je mimo ni pro veřejnost nepřístupná a cesta podél Vůznice směrem k Žlubinci není určena návštěvníkům. Do okolí není vhodné vjíždět motorovým vozidlem, tábořit ani rozdělávat oheň.
Památka, o kterou pečují dobrovolníci
Od roku 1998 se o Jenčov stará Spolek na ochranu hradu Jenčova. Jeho cílem není zříceninu dostavět, ale konzervovat dochované zdivo, bránit dalšímu poškozování a udržovat okolí. Na lokalitě proběhly v letech 2001 a 2002 archeologické sondy za účasti Archeologického ústavu Akademie věd ČR.
Jenčov není bezbariérový areál s pokladnou a prohlídkovou trasou. Jeho hodnota spočívá v něčem jiném: v drobných stopách stavby zasazených do neporušeně působícího lesního údolí. Kdo od něj neočekává zachované interiéry a monumentální panorama, může tu zažít velmi působivé setkání s málo známou kapitolou českých dějin.