Jen málokterá stavba v Kamenném Přívozu vypráví o minulosti obce tak soustředěně jako kostel svaté Ludmily. Stojí na návrší nad silnicí, nedaleko mostu přes Sázavu, a na první pohled působí skromně. Jeho význam však přesahuje velikost i dnešní omezený režim bohoslužeb. Po staletí byl místem, kde se setkávali obyvatelé Kamenného Přívozu i okolních osad, loučili se se svými zemřelými a udržovali místní náboženské zvyklosti.
Raně barokní kostel nad řekou
Kostel byl postaven a požehnán v roce 1681. Podle místní tradice se na jeho vzniku podílelo lešanské panství spolu s obyvateli obce. Jednolodní stavba obdélného půdorysu představuje drobnou raně barokní architekturu. Loď má valeně klenutý strop s lunetami nad okny a průčelí zdobí typické volutové prvky. Ve střeše je umístěna věžička se zvonem.
Nejde přitom jen o samostatně stojící kostel. Společně s márnicí, ohradní zdí, západní branou a přístupovým kamenným schodištěm vytváří jednotný celek, který připomíná tradiční podobu venkovského hřbitova. Celý areál je památkově chráněný; samotný kostel je veden jako nemovitá kulturní památka pod rejstříkovým číslem 32550/2-2260. Hodnota místa tak spočívá také ve vzájemném vztahu jednotlivých částí, nikoli pouze v architektuře vlastní stavby.
Patronát, hřbitov a povinnosti osadníků
Historie kostela je úzce spojená s pražskou církevní správou. Do roku 1950 nad ním měla patronát Metropolitní kapitula u svatého Víta v Praze na Hradčanech. Místní historické podání jí připisuje průběžnou péči o údržbu a věcné potřeby kostela. Z kronikářské tradice pochází také údaj, že kapitula v roce 1907 zakoupila od kováře Ludvíka Laciny část pole, aby bylo možné rozšířit hřbitov.
Hřbitov nesloužil pouze obyvatelům Kamenného Přívozu. Od počátku zde byli pochováváni také lidé z Borku. Podle dochovaného místního podání měli osadníci, láníci a půlláníci povinnost dopravovat kněze koňským potahem z Jílového u Prahy do Kamenného Přívozu a po bohoslužbě jej zase odvézt zpět. Obdobná povinnost se týkala i obce Borek, která své zemřelé pohřbívala právě na zdejším hřbitově.
Nová věžička a mizející zvonění
Výraznou kapitolou v dějinách kostela se stal rok 1924. Původní hlavní trámoví věžičky bylo vyhnilé, a proto vznikla nová konstrukce. Podle místního pramene ji po schválení pražskou kapitulou zajistil nadlesní Lešanského panství Pup. Nová věžička měla být věrnou kopií té původní, takže oprava změnila technické řešení, ale zachovala vzhled stavby.
Věžička kdysi nebyla jen architektonickým zakončením střechy. Zvon nebo zvonek se ovládal dlouhým táhlem a podle místní tradice se jím zvonilo jednou měsíčně v sobotu před mší a také při posvícení. Tento zvyk postupně slábl a táhlo se nedochovalo. I tak připomíná, že kostel býval přirozeným bodem společenského života, nikoli pouze místem určeným k pravidelné bohoslužbě.
Kostel, který stojí za návštěvu
Kostel svaté Ludmily byl filiálně přidělen farnosti v Jílovém u Prahy. Historicky se zde mše sloužívala každou čtvrtou neděli a při posvícení. Podle současného katalogu Arcibiskupství pražského se pravidelná bohoslužba uvádí první sobotu v měsíci v 17 hodin, s výjimkou července a srpna. Rozpis se však může měnit, proto je vhodné ověřit jej přímo u Římskokatolické farnosti Jílové u Prahy. Interiér navíc nemusí být běžně volně přístupný.
Návštěva má smysl i bez vstupu dovnitř. Z kamenného schodiště a okolí areálu lze vnímat jeho polohu nad obcí i návaznost na starší podobu Kamenného Přívozu. Kostel není bezbariérově přístupný, protože k němu vede schodiště. Kdo se vydá k mostu přes Sázavu a následně na návrší, objeví památku mimo hlavní turistické trasy, která v sobě spojuje barokní architekturu, historii místní farnosti i každodenní život několika okolních obcí.