Na první pohled působí Kounovské kamenné řady jako pozůstatek dávno zapomenuté stavby. Na náhorní plošině Rovina se v délce několika set metrů táhnou téměř rovnoběžné linie kamenů, převážně orientované severojižním směrem. Nejde přitom o přirozený geologický útvar. Kameny byly do řad uspořádány lidskou rukou – jisté však není, kdy a proč.
Lokalita se běžně označuje podle nedalekého Kounova, administrativně ale leží v katastru Domoušic na Lounsku. Je součástí přírodního parku Džbán a od Kounova ji dělí přibližně dva kilometry. Výlet sem proto není jen cestou za jednou záhadou, ale také příjemným putováním lesní krajinou s výhledy a dalšími historickými zastávkami.
Řady, které odolávají jednoznačnému vysvětlení
Nejčastěji se uvádí, že dochované torzo tvoří asi čtrnáct neúplných řad a více než dva tisíce kamenů. Některé prameny hovoří obecně o několika tisících balvanů, protože není snadné určit, které úseky k původnímu areálu patřily. Kameny jsou většinou z křemence a slepence a nemají obří megalitické rozměry. Výjimkou jsou výraznější solitéry pojmenované Gibbon a Pegas. Gibbon podle některých údajů váží přibližně šest tun.
První systematický popis pořídil v roce 1934 kounovský učitel Antonín Patejdl. Zaměřil průběh řad a upozornil na jejich pravidelnost i značný rozsah. Od té doby se lokalita stala předmětem odborného zájmu i oblíbených dohadů. Mluvilo se o pravěké observatoři, kalendáři, kultovním prostoru nebo posvátném poli. Jiná vysvětlení v řadách viděla praktické meze a hranice pozemků.
Žádná z těchto teorií ale nebyla spolehlivě potvrzena. Nejpoctivější je proto označovat Kounovské řady za lidsky uspořádaný kamenný areál nejasného stáří a účelu. Označení za keltskou památku či pravěkou observatoř může být zajímavou hypotézou, nikoli ověřeným faktem.
Co ukázal archeologický výzkum
Výzkum v letech 1976 a 1977 vedli Emílie Pleslová-Štiková a Jiří Waldhauser. Sondáže potvrdily, že kameny leží ve štěrkových strukturách, a mezi řadami odhalily také stopy orby. Nálezy keramických zlomků pocházely ze středověku a novověku, tedy z vrstev mladších, než je předpokládaný vznik řad. Samy o sobě proto jejich stáří neurčují.
Také pylová analýza z 90. let přinesla spíše dílčí odpověď. Ukázala, že plošina byla v některých obdobích odlesněná a zemědělsky využívaná. Neřekla však, kdy přesně byly kameny do linií uspořádány. Výzkum tak záhadu neodstranil, ale pomohl vymezit, co lze tvrdit s jistotou a co už patří do oblasti domněnek.
Areál navíc během staletí utrpěl. Část kamenů lidé odváželi a využívali například ve sklářství nebo při hospodářských pracích. Další poškození přinesla novodobá lesní těžba, výrazně zejména v 80. letech 20. století. Dnešní podoba je tedy jen torzem původního uspořádání. Od roku 1958 je lokalita chráněna jako nemovitá kulturní památka a zároveň je vedena jako území s archeologickými nálezy první kategorie.
Rovina nabízí víc než kameny
V blízkém okolí se nachází hradiště Rovina, které obecní materiály kladou přibližně do 5. století před naším letopočtem. Přímé spojení hradiště s kamennými řadami ale prokázáno nebylo. Za návštěvu stojí také poutní kaple svatého Vojtěcha, Rovinský buk a vyhlídky směrem k vrchu Špičák a do lounského Podlesí.
K místu vede z Kounova žlutá turistická značka, případně kratší místně značená cesta od kaple. Zajímavou možnost představuje také naučná stezka od nádraží Mutějovice. Je určena pouze pěším, měří přibližně dva kilometry a věnuje se nejen řadám, ale také geologii, lesním společenstvům a pozůstatkům hradiště. Terén není mimo úvodní stoupání obvykle náročný, pevná obuv se však hodí.
Výlet do krajiny s otevřeným příběhem
V Kounově funguje stálá expozice věnovaná kamenným řadám. Přibližuje Patejdlův první článek, nejstarší známé fotografie i archeologický průzkum ze 70. let. Otevírací režim se může měnit podle sezony, proto je vhodné ověřit si aktuální informace před cestou.
Kounovské řady nejsou místem, kde návštěvník dostane jednoduchou odpověď. Jejich kouzlo spočívá právě v napětí mezi přesností uspořádání a nedostatkem jistot. Procházka po Rovině tak spojuje archeologii, přírodu i dějiny lidské krajiny – a nechává prostor vlastnímu úsudku, aniž by bylo nutné podlehnout neověřeným legendám.