V lavicích kostela sv. Jiří v Lukové sedí, stojí a klečí desítky bezejmenných postav. Zahalená těla z textilií a sádry připomínají shromáždění věřících, přestože zde se pravidelné bohoslužby nekonají už od roku 1968. Právě tehdy se při pohřebním obřadu zřítila část stropu a kostel byl uzavřen.
Instalace Věřící od Jakuba Hadravy proměnila opuštěný venkovský kostel v místo, za kterým míří lidé z Česka i zahraničí. Tajemná atmosféra je nepochybná, označení za „nejstrašidelnější kostel v Česku“ je však spíše publicistickou nálepkou než oficiálním titulem. Skutečná hodnota Lukové spočívá v propojení umění, historie, krajiny a příběhu památky, která se stále snaží přežít.
Středověký kostel poznamenaný požárem i úbytkem lidí
Farní kostel je v písemných pramenech připomínán nejpozději od roku 1352. Z původní gotické stavby se zachoval především presbytář a sakristie. Presbytář uzavírají tři strany a jeho prostor kryje gotická žebrová klenba o dvou polích. Obdélná loď je naopak plochostropá a její dnešní podoba vznikala až po pozdějších zásazích.
V roce 1796 kostel poškodil požár. Loď byla následně znovu vybudována a v 19. století získal objekt také obnovenou či nově vystavěnou věž a nové zvony. Výsledkem je stavba, v níž se potkávají gotické pozůstatky s pseudorománskými a novogotickými prvky. Interiér kdysi doplňovaly oltáře z roku 1858, hlavní obraz sv. Jiří od J. Herzoga a boční obrazy Karla Javůrka z roku 1876.
Kostel stojí uprostřed hřbitova na návrší v části Luková, která dnes spadá pod Manětín. Okolní krajina připomíná proměnu někdejšího pohraničí. Po roce 1945 odešlo původní německy mluvící obyvatelstvo a obec se už nepodařilo plně dosídlit. Prázdné lavice v kostele tak nejsou pouze působivým výtvarným motivem, ale také připomínkou komunity, která se rozpadla.
Věřící čekají na nový život
Jakub Hadrava vytvořil v kostele v roce 2012 celkem 32 figurín. Šlo o bakalářskou práci nazvanou Má mysl, která v Lukové dostala podobu instalace Věřící. Modely poskytli dobrovolníci. Jejich těla byla obalena ochrannou vrstvou a látkou namočenou v sádře. Po vytvrdnutí vznikly obrysy zahalených postav bez tváří a individuálních rysů.
Rozmístění v prostoru je důležité stejně jako samotný materiál. Některé figury sedí v lavicích, jiné stojí nebo klečí mezi nimi. Návštěvník se ocitá uvnitř scény, která připomíná bohoslužbu, ale zároveň působí jako obraz prázdnoty. Autor instalace pracuje s představou opuštěného prostoru a těl čekajících na nové vdechnutí života. Smyslem není vytvořit strašidelnou atrakci, nýbrž upozornit na kostely, které ztratily své věřící i pravidelné využití.
U některých postav byl do sádry přidán fosfor. Za vhodných podmínek mohou po předchozím nasvícení nebo delším působení denního světla slabě světélkovat. Nejde však o trvalý efekt, na který by se dalo při každé návštěvě spoléhat. Hlavní působivost instalace vychází z ticha, světla, měřítka kostela a kontrastu mezi historickou stavbou a nehybnými siluetami.
Umění pomáhá platit opravy
Popularita figurín přivedla do Lukové návštěvníky, kteří by sem možná jinak nezavítali. Oficiální bilance uvádí za rok 2025 více než 15 tisíc návštěvníků a dobrovolné příspěvky přesahující 312 tisíc korun. Peníze směřují na obnovu kostela. O rok dříve dorazilo přes 14,5 tisíce lidí a vybraná částka se blížila 282 tisícům korun.
Neznamená to, že by byla památka zachráněna. Po uzavření se prováděly především nejnutnější zásahy, například opravy střechy věže a kostela, zabezpečení sakristie nebo statické zajištění klenby presbytáře. Farnost v dalších letech postupně opravovala také věž, průčelí, fasády, okna, elektroinstalaci a povrch presbytáře.
V roce 2025 Manětín vydal povolení k opravě ohradního zdiva areálu. Projekt se týká kamenné zdi, schodiště, vstupních pilířů i vrat. Pro rok 2026 ministerský rozpis příslibů počítá s částkou 1,1 milionu korun na pokračování obnovy interiéru a ohradní zdi. Jde o příslib podpory, nikoli o potvrzení, že všechny práce už byly dokončeny.
Výlet za kostelem, hřbitovem a krajinou
Návštěva Lukové není jen krátkou zastávkou u instalace. Ke kostelu se přichází přes hřbitov a ohradní zeď, které podtrhují pietní charakter místa. Uvnitř stojí za pozornost nejen sádrové postavy, ale také gotické konstrukce, klenba a stopy dlouhé stavební historie.
Podle aktuálních informací pro rok 2026 bývá kostel zpřístupněn od dubna do konce října, zpravidla v sobotu odpoledne. Režim se může měnit kvůli opravám, bohoslužbám nebo mimořádným akcím, proto je vhodné ověřit si podmínky před cestou u Římskokatolické farnosti Manětín. V areálu je třeba respektovat hřbitov, pokyny správce a klid okolní obce. Dobrovolný příspěvek pak nepředstavuje jen vstupné za neobvyklý zážitek, ale také konkrétní pomoc kostelu sv. Jiří, aby jeho prázdné lavice měly šanci vydržet další generace.