Na první pohled opuštěné lomy nad Nedvědicí vyprávějí příběh kamene, který se dostal do nejvýznamnějších staveb v okolí. Mramor se těžil především v oblasti Žlebu a na severovýchodním okraji městyse. Jeho pozůstatky dnes tvoří skalní výchozy, lomové stěny a terénní stopy po někdejší práci kameníků.
Kámen z nedvědických svahů
Označení nedvědický mramor je známé z historie i místní tradice. Z geologického hlediska jde především o kalcitický mramor, tedy krystalický vápenec, uložený ve svrateckém krystaliniku. Jednotlivá mramorová tělesa mohou dosahovat délky několika set metrů a mocnosti přibližně 30 až 40 metrů.
Nejčastější je jemně až středně zrnitá bílá hornina. V okolí se však objevují také světle šedé, narůžovělé nebo namodralé variety a polohy s vyšším podílem silikátů. Právě barevná proměnlivost a možnost opracování učinily z kamene ceněný materiál pro stavitelství, výzdobu i sochařskou práci.
Od středověkých staveb k Pernštejnu
Kamenická tradice v Nedvědici má hluboké kořeny. O zdejší těžbě svědčí už urbář z roku 1582, podle něhož přinášela mramorová skála nad městečkem vrchnosti každoročně výnos. Ještě starší použití místního kamene odborníci spojují například s ostěním oken pozdně románského kostela ve Vítochově.
Ve 14. a 15. století se nedvědický mramor uplatnil také na hradech Pyšolec a Zubštejn. Při přestavbách Pernštejna na počátku 16. století pracovaly lomy přímo u Nedvědice a v nedalekém Ujčově. Dodávaly bílý a světle šedý kámen, ale také barevně odlišné druhy mramoru, které se hodily pro různé části stavby.
Nejvýraznější připomínkou této etapy je kostel Povýšení svatého Kříže v Doubravníku. Stavěl se v letech 1535 až 1557 a mramor se v něm objevil na sloupech, okenních prvcích, portálu, kazatelně, křtitelnici i dlažbě. Kostel tak dodnes ukazuje, jak rozdílně mohl být místní kámen využit v jediné stavbě.
Italští kameníci a novější provoz
Rozvoj zpracování kamene pokračoval i v dalších staletích. V 17. století pozval majitel pernštejnského panství Krištof Pavel z Lichtensteinu-Kastelkornu italské kameníky. S místní tradicí jsou spojováni zejména bratři Pietro a Antonio Rossi, kteří se v Nedvědici usadili a jejichž rod se později v regionu rozšířil.
V 19. století se zdejší kamenictví dále profesionalizovalo. Roku 1878 založil František Uhlíř v Nedvědici kamenosochařskou dílnu. Na přelomu 19. a 20. století působila v městečku také pobočka brněnské firmy Adolfa Loose. Obecní lom Ve Žlebě pak v roce 1919 přešel do správy obce. Podle místních historických podkladů měl kolejiště s vozíky, strojní pilu, zařízení k broušení a leštění i drtiče.
Hospodářská krize po první světové válce, konkurence dováženého carrarského mramoru a postupný úbytek místních kameníků však význam těžby oslabily. Těžba ve 20. století postupně zanikala; jeden z odborných podkladů její konec klade do 60. let.
Co u lomů uvidí návštěvník dnes
Staré lomy nejsou klasickým turistickým areálem s pokladnou nebo pravidelnými prohlídkami. Nacházejí se nad Nedvědicí, zejména v okolí Žlebu a na okrajích lesních svahů, a městys je připomíná v popisech vycházkových tras. Nejlépe je proto vnímat je jako součást širší historicko-geologické procházky.
V terénu lze narazit na skalní stěny, výchozy mramoru a stopy po těžbě. Jejich podoba se může měnit působením vegetace, sesuvů nebo zásypů. Pohyb v blízkosti lomových stěn vyžaduje opatrnost, protože jde o opuštěné lokality bez zajištěného návštěvnického provozu. Do nestabilních míst není bezpečné vstupovat, vzorky horniny není vhodné odlamovat a vždy je třeba respektovat vlastnictví pozemků.
Výlet získá širší smysl, pokud jej návštěvník spojí s Pernštejnem a doubravnickým kostelem. V lomech totiž nejde jen o pozůstatky staré těžby. Jsou připomínkou toho, jak geologické bohatství okolní krajiny ovlivnilo podobu staveb, rozvoj řemesel i každodenní život Nedvědice.