Ve stínu známého poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie stojí v Neratově stavba, která může na první pohled působit nenápadně. Hřbitovní kaple je však nejstarším dochovaným článkem místních dějin poutnictví. Dochoval se v ní presbytář kamenného kostela z let 1667 až 1668, jenž vznikl v době, kdy se k Neratovu začali scházet první poutníci.
Od dřevěného kostelíka ke kamenné stavbě
Na místě dnešní kaple stál nejpozději roku 1574 dřevěný kostelík. Kolem něj postupně vznikl hřbitov, který dal pozdější stavbě její dnešní charakter. Malý kostel měl pro místní obyvatele význam už před vznikem mariánské poutní tradice. Roku 1585 byl rozšířen a dostal zvon. O několik let později, v roce 1603, do něj přibyla kamenná křtitelnice s erbem Christopha Mauschwitze. Podle dostupných informací se dochovala právě ve hřbitovní kapli.
Dějiny místa přitom nebyly od počátku výhradně katolické. Na začátku 17. století se původní kostelík proměnil v evangelickou modlitebnu. Teprve pozdější vývoj mu vrátil roli katolického svatostánku a připojil jej k příběhu, který Neratov proslavil v širokém okolí.
V letech 1667 až 1668 byl dřevěný kostel přestavěn na kamenný. Z této stavby se zachoval její presbytář, dnes upravený jako hřbitovní kaple. Nejde tedy o kapli postavenou někdy dodatečně stranou hlavního chrámu, ale o skutečný pozůstatek staršího kostela, který předcházel dnešní neratovské dominantě.
Soška, sen a první poutníci
Počátky poutní tradice se spojují s rokytnickým farářem Christophem Blasiem Drickem. Podle tradice měl sen o Panně Marii a v roce 1661 nechal podle tohoto snu vyřezat mariánskou sošku. Po jejím přenesení do Neratova se začaly šířit zprávy o uzdravení jedné ženy z Rokytnice.
Soška získala označení Bärnwaldská madona, přičemž Bärnwald je historický německý název Neratova. Příběh uzdravení patří do náboženské tradice místa a dobových vyprávění; nelze jej chápat jako moderně ověřený medicínský důkaz. Právě tak se v pramenech a poutních příbězích objevuje také léčivá moc pramene u kostela. Zprávy tohoto druhu však měly velkou sílu: přiváděly k malému kostelíku stále více lidí.
Jeho kapacita brzy přestala stačit. Stavba kamenného kostela byla prvním krokem k vytvoření důstojnějšího poutního místa. Ani ta však nebyla posledním řešením. Roku 1723 začala výstavba nového kostela Nanebevzetí Panny Marie, který se později stal hlavním symbolem Neratova.
Kaple ve stínu skleněného kostela
Dnešní návštěvník si Neratov nejčastěji spojí s velkým poutním chrámem a jeho výraznou skleněnou střechou. Hřbitovní kaple je menší, klidnější a na první pohled méně působivá. Pro pochopení zdejší historie je ale možná ještě důležitější. Ukazuje, kde stál první zděný kostel a jak vypadalo místo před vznikem velkého poutního areálu.
Kapli je proto dobré vnímat jako součást širšího celku: hřbitova, pozůstatku staršího kostela a poutního chrámu. Společně vyprávějí příběh proměny malé horské obce v mariánské centrum. Obnova hřbitovní kaple byla zahrnuta také do česko-polského projektu Víra bez hranic, který připomínal kulturní dědictví česko-polského pomezí a počítal mimo jiné s historickou výstavou v kapli.
Neratov jako živé poutní místo
Historie Neratova nebyla bez přerušení. Obnova kaple i celého místa souvisí s širší snahou vracet krajině její paměť po zániku a vysídlení původní obce. Na starší poutní tradici navázala také novodobá pouť, která byla podle informací Sdružení Neratov obnovena 15. srpna 1990 na slavnost Nanebevzetí Panny Marie.
Při návštěvě obce Bartošovice v Orlických horách, do jejíhož správního území Neratov patří, má smysl věnovat kapli několik minut navíc. Nečeká tu okázalost velkého chrámu, ale hmatatelná stopa nejstarší etapy zdejšího poutního příběhu. Přístupnost kaple a případné možnosti prohlídky je vhodné před cestou ověřit, protože samostatná pravidelná návštěvní doba nemusí být vždy uvedena.