Na první pohled působí Vrchní Orlice jako tiché místo, kde z někdejší obce zůstal především kostel, hřbitov a několik stop v krajině. Právě tato osamělost však návštěvníkovi napovídá, že tu kdysi existovalo mnohem víc než jen barokní svatostánek. Vrchní Orlice byla živou horskou obcí s desítkami domů, školou, hostincem, mlýnem, pilou, kovárnou i dalšími provozy.
Kostel, který se stal dominantou krajiny
Kostel svatého Jana Nepomuckého vznikl v letech 1708 až 1712 na místě starší kaple. Věž byla podle turistických údajů doplněna v roce 1770. Orientovaná barokní stavba má obdélnou loď, trojboký závěr a věž v ose západního průčelí. Fasády člení lizény, věž doplňují niky a půlkruhová okna. Její plechovou střechu zakončuje koule se siluetou světce.
Hodnota areálu nespočívá pouze v architektuře. Ke kostelu patří také hřbitov a márnice a celý prostor zůstal výraznou dominantou v krajině, kde původní sídlo téměř zmizelo. Od roku 2012 je kostel kulturní památkou. Jeho dnešní vzhled přitom není naleštěnou rekonstrukcí. Poškozené omítky, stopy chátrání a jednoduchý interiér připomínají, čím vším stavba prošla.
Obec, která měla svůj vlastní svět
Vrchní Orlice se v písemných pramenech objevuje už roku 1567. Před druhou světovou válkou šlo o obec, která dokázala fungovat jako samostatný hospodářský a společenský celek. Kromě školy a hostince zde pracovala pila s turbínou, mlýn, kovárna, vinopalna a podniky spojené se zpracováním dřeva, kůží, textilu nebo skla. Nechyběla knihovna, spolky ani telefonní spojení; od roku 1926 sem zajížděl autobus.
Podle údajů pro rok 1930 zde žilo 193 obyvatel německé národnosti a jeden obyvatel československé národnosti. Celkem tedy šlo o více než dvě stovky lidí, pokud započítáme i cizince. Pro rok 1939 se uvádí přibližně 240 obyvatel, tento údaj je však méně jistý. Dnešní označení „zaniklá obec“ proto neznamená, že v katastru nezůstal vůbec žádný člověk. Statistické údaje uvádějí čtyři evidované obyvatele, zároveň ale žádný obydlený byt. Zaniklo především původní souvislé sídlo.
Poválečný zlom a prázdná krajina
Po roce 1945 dopadla na německé obyvatelstvo kolektivní vina. Z Vrchní Orlice jsou doloženy konkrétní případy poválečného násilí: Heinrich Pohl byl 26. května 1945 zavražděn Revolučními gardami, Anna Pohlová byla unesena a zmizela. Dne 7. června sovětští vojáci zastřelili Antona a Franze Neumanovy. Další obětí se stal Josef Jaschke. O rozsahu událostí se dodnes vyprávějí různé verze, podrobnější dokumentace a pamětnická svědectví však chybějí. Je proto důležité odlišovat ověřené případy od pozdějších pověstí.
V červenci a srpnu 1946 bylo ze sběrného střediska v Králíkách organizovaně vysídleno nejméně 150 lidí. Dosídlení se v horské oblasti dlouhodobě nepodařilo stabilizovat. Situaci zhoršovaly omezené služby, horší životní podmínky, likvidace části hospodářství i začlenění území do hraničního pásma. V letech 1948 až 1949 byly vydány demoliční výměry na sedmnáct objektů. Domy se bouraly nebo rozebíraly, zarůstaly cesty a mizely i drobné sakrální památky. Zanikl také kamenný most přes Divokou Orlici se sochou svatého Jana Nepomuckého.
Od chátrání k dobrovolnické obnově
Kostel poválečná proměna neminula. V padesátých letech byl opakovaně vykraden a z interiéru zmizela většina vybavení. Zachovaly se zejména lavice. Po uzavření na počátku sedmdesátých let se destrukce ještě urychlila. Od začátku 21. století se do záchrany pustili dobrovolníci, především Petr Zámečník a Vladislav Bukáček. Postupně se opravovaly zdi, podlahy, okna, dveře, střecha, odvodnění, krov, kůr i márnice; část prací podpořil Česko-německý fond budoucnosti.
Smyslem obnovy není vytvořit dokonale novou podobu barokního kostela. Přednost má odstranění havarijního stavu, ochrana před zatékáním a bezpečnost návštěvníků. Zachování určité syrovosti umožňuje vnímat místo jako skutečný historický prostor, nikoli jako kulisu bez minulosti.
Místo ticha i současné kultury
Vrchní Orlice dnes láká nejen milovníky památek, ale i lidi, kteří hledají klidnou krajinu a silnou atmosféru. Výzkum zveřejněný v roce 2025 ukázal, že návštěvníci místo často vnímají jako tiché, klidné a místy znepokojivé. Zároveň sleduje, jak zde vznikají nová vyprávění o zániku obce, vinících a poválečné minulosti, i když dnešní návštěvníci nemají k místu přímou rodinnou vazbu.
Kostel příležitostně ožívá výstavami, koncerty a akcemi, jako jsou Světýlka se svíčkami a lucernami. Leží u silnice mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Neratovem; od parkování u komunikace vede ke stavbě krátká pěší cesta. Přístup do interiéru se může měnit podle oprav nebo programu, proto je vhodné ověřit aktuální stav. Při návštěvě je třeba respektovat hřbitov, pietní charakter prostoru a případné uzávěry.
Vrchní Orlici lze spojit s výletem do Neratova, k Zemské bráně, na Anenský vrch nebo k pevnosti Hanička. Největší působivost má však samotné místo: kostel, hřbitov, kamenné zídky a terénní stopy po domech společně vyprávějí příběh obce, která nezmizela beze stopy, ale změnila se v krajinu paměti.