Na Olšanských hřbitovech se potkávají dějiny Prahy, příběhy známých osobností a umění, které vznikalo přímo pro pietní místa. Rozsáhlý areál ukrývá díla Františka Bílka, Jana Kotěry, Josefa Václava Myslbeka, Jana Štursy i dalších autorů. Právě této vrstvě hřbitovů se bude věnovat komentovaná vycházka v sobotu 31. října 2026.
Hlavní pozornost připadne Františku Bílkovi, jehož funerální tvorba patří k výrazným částem jeho díla. Byl sochařem, kreslířem, grafikem, ilustrátorem, keramikem i architektem a ve svých pracích často spojoval duchovní témata s osobitou symbolikou. Na Olšanech po něm zůstala řada náhrobků a reliéfů, které lze vnímat nejen jako památky na zemřelé, ale také jako samostatná umělecká díla.
Bílek mezi rodinnými a uměleckými vazbami
Jedním z důležitých příběhů je vztah Františka Bílka k rodině Nečasových. Viktor Nečas byl strýcem Bílkovy manželky Berty a jeho náhrobek patří k nejvýraznějším umělcovým realizacím na hřbitově. Původní rozměrný bronzový reliéf s názvem Tíseň od těla, od světa a od nebe klenby byl kvůli bezpečnosti nahrazen kopií ze syntetického materiálu. Originál je uložen v lapidáriu na Vinohradském hřbitově.
Další Bílkovy práce připomínají například reliéf Ne má vůle, ale Tvá se staň na hrobu rodiny Pitrdlovy z roku 1935 nebo reliéf Ve tvůrčí chvíli jest přítomen život celý na hrobu sochaře Josefa Maudera z roku 1929. Na hrobu Kamila Lhotáka se nachází socha Kdo dokoná mé dílo? z roku 1927. Bílkovu tvorbu zastupuje také reliéf Píseň o věčném domovu na náhrobku violoncellisty a pedagoga Hanuše Wihana či reliéfní plaketa na hrobu rodiny Röslerovy.
U plastiky Dobrý pastýř, která původně zdobila náhrobek Roberta Hruše, není jisté, zda byla odcizena, nebo preventivně sejmuta. I tento nejasný osud ukazuje, jak citlivou otázkou je ochrana uměleckých děl ve volně přístupném areálu.
Více než tři staletí pražské historie
Olšanské hřbitovy vznikly jako morové pohřebiště. Pražská obec zde v souvislosti s epidemií z let 1679 až 1680 zakoupila pozemky ve staré vsi Olšany. Po josefinských reformách z roku 1787 se místo proměnilo v ústřední katolický hřbitov pro pravobřežní pražské čtvrti.
Dnes areál zabírá více než 50 hektarů a tvoří jej dvanáct hřbitovů. Za celou dobu zde podle odhadů našly místo přibližně dva miliony lidí. Ulice Jana Želivského rozděluje území na dvě hlavní části a jeho charakter připomíná spíše rozsáhlý městský park než jednotný hřbitov. Vedle katolických a obecných částí se zde nacházejí také vojenská pohřebiště. Sousední Nový židovský hřbitov je samostatným areálem.
Hroby umělců, vojáků i kulturních osobností
Vycházka připomene také Bílkovy současníky, například Stanislava Suchardu, Viléma Amorta a Ladislava Šalouna. Pozornost má zamířit k secesní soše anděla od Jana Kotěry a k hrobům Rudolfa Medka, Herberta Masaryka nebo Josefa Lady. Olšanské hřbitovy však ukrývají i hroby Karla Jaromíra Erbena, Viktora Dyka, Karla Havlíčka Borovského, Jana Wericha, Jiřího Voskovce, Ladislava Smoljaka, Jaroslava Ježka a Jana Palacha.
Seznam zastavení vychází z programu pořadatele a nemusí představovat úplný ani pevně daný itinerář. Rozlehlost areálu je ostatně jedním z důvodů, proč může být komentovaná prohlídka užitečná: bez mapy a přesnější znalosti oddílů se některé hroby hledají obtížně.
Praktické informace k vycházce
Setkání je naplánováno na sobotu 31. října 2026 ve 14 hodin před postranním vchodem z Vinohradské ulice u Nové obřadní síně, nedaleko stanice metra Želivského. Vycházka má trvat přibližně hodinu a půl až dvě hodiny a skončit u postranního vchodu poblíž tramvajové zastávky Flora. Provázet má Yveta Kožíšková.
Terén je podle pořadatele s určitou námahou vhodný pro kočárek, nikoli však pro vozíčkáře. Vyplatí se proto zvolit pohodlnou obuv a počítat s delší chůzí. Vstupné i kapacitu je vhodné před návštěvou ověřit u pořadatele, protože se mohou změnit. Na místo se lze dostat tramvajemi 10, 11, 13 a 16 nebo metrem na stanici Želivského.