U opatovického jezu se z Labe odděluje vodní tok, který na první pohled může působit jako přirozená říčka. Opatovický kanál však vznikl lidskou rukou a jeho počátky sahají do doby rozmachu pernštejnského rybníkářství. Přibližně kolem roku 1498 začala vznikat takzvaná Velká strúha, později prodloužená směrem k Semínu. Dnes je toto mimořádně zachované vodní dílo nemovitou kulturní památkou a současně stále plní vodohospodářskou funkci.
Vodní páteř pernštejnské krajiny
Stavba kanálu souvisela s rozsáhlým systémem rybníků na pardubickém panství Viléma z Pernštejna. Umělý tok přiváděl vodu z Labe do rybniční soustavy a umožňoval její lepší napájení i regulaci. Do roku 1513 byl kanál prodloužen až k Semínu, kde se znovu napojuje na Labe.
Původně měřil podle památkových údajů 34,42 kilometru. Dnešní délka se uvádí přibližně 32,69 kilometru, zatímco vodohospodářská evidence pracuje s údajem kolem 31,815 kilometru. Rozdíly souvisejí s odlišným způsobem měření a vymezením toku. Na trase kanál prochází nebo se dotýká území Opatovic nad Labem, Čeperky, Podůlšan, Starých Ždánic, Lázní Bohdaneč, Neratova, Přelovic, Břehů a Semína.
Stavidla, akvadukt a chytré řešení vody
Středověcí stavitelé museli vyřešit nejen přívod vody, ale také její rozdělování a překonávání různých překážek. K důležitým regulačním prvkům patří Ždánické stavidlo v Opatovicích nad Labem a stavidlo v Bohdanči. To umožňovalo regulovat západní část kanálu a převádět vodu do Rajské strúhy.
Pozoruhodným místem je Semínský akvadukt. Opatovický kanál zde překonává Sopřečský potok, tedy jiný vodní tok. Původně měl akvadukt dřevěnou podobu a dodnes připomíná, jak důmyslně bylo nutné při budování vodohospodářské soustavy pracovat s terénem i existujícími toky.
Koryto není všude stejné. U vtoku může být široké přibližně patnáct metrů, zatímco u ústí se zužuje asi na 2,5 metru. Průměrná hloubka dosahuje kolem 1,5 metru. Přestože jde o umělý kanál, jeho trasa často napodobuje přirozené říční meandry. Díky tomu dnes nepůsobí jako strohý technický příkop, ale jako plnohodnotná součást krajiny.
Od rybníků k mlýnům a elektrárně
Úloha kanálu se v průběhu staletí proměňovala. Vedle napájení rybníků jeho voda poháněla mlýny a další vodní zařízení. Později našla využití také při zavlažování a v souvislosti s provozem Opatovické elektrárny. Nejde tedy o památku, která by zůstala pouze němým svědectvím minulosti. Voda jím protéká i dnes a jeho provoz vyžaduje údržbu a dohled.
Památková ochrana se vztahuje na historické koryto i na související vodohospodářské prvky. Význam kanálu ale není jen technický. Podél toku se dochovaly meandry, slepá ramena, vzrostlé břehové porosty a místy také aleje. Historická stavba tak vytvořila prostředí, v němž se postupně propojily lidské zásahy s přírodními procesy.
Kam se vydat za Opatovickým kanálem
Celý kanál nemá jednotný vstup ani návštěvnický areál s pokladnou. Nejlepší je vybrat si konkrétní úsek podle toho, zda člověk plánuje pěší procházku, cyklovýlet, nebo chce vidět především technické detaily. Začátek u opatovického jezu nabízí pohled na místo, kde kanál opouští Labe. Zajímavé jsou také regulační objekty, okolí Lázní Bohdaneč a úsek u Semínského akvaduktu.
Podél vody lze podniknout pěší i cyklistický výlet a v okolí Lázní Bohdaneč navázat na značené cyklotrasy. Vodácké poznávání je možné, ovšem kanál není běžná volná řeka. Nízké lávky, stavidla a další překážky vyžadují opatrnost a před cestou je nutné ověřit aktuální stav vody i podmínky u správce toku.
Opatovický kanál nejlépe vynikne při pomalém putování krajinou. Teprve zblízka je patrné, že jeho nenápadné meandry, stavidla a břehové porosty jsou pozůstatkem promyšleného projektu starého více než pět století, který dodnes neztratil svůj praktický význam.