V chodnících Poličky je dnes možné číst příběhy lidí, kteří tu měli své domovy, práci i rodiny. Třiatřicet mosazných kamenů zmizelých připomíná židovské obyvatele města deportované za nacistické okupace. Většina z nich se už domů nevrátila. Kameny jsou umístěné před někdejšími bydlišti, a město se tak stává otevřenou pietní mapou.
Od jediné adresy k městské trase
Projekt vznikal postupně od roku 2022 ve spolupráci Městského muzea a galerie Polička, města a poličského gymnázia. Prvních devět kamenů přibylo před domem v Riegrově ulici 25. Připomínají pět členů rodiny Deutschovy, tři příslušníky rodiny Šlesingerovy a Gustava Fuchse. Všichni byli 5. prosince 1942 deportováni přes sběrný tábor v Pardubicích a Terezín do Osvětimi.
Další zastavení v Riegrově ulici čeká u domu číslo 36. Šest kamenů zde nese jména rodiny Schlesingerovy – Oty, jeho matky Eleonory, manželky Zdeňky a dětí Trudy a Jiřího – a Lea Schneiera, který rodině pomáhal. U domu Riegrova 41 pak vznikl největší souvislý soubor v ulici: devět kamenů za sedm členů rodiny Kleinovy a manžele Minichovy.
V roce 2025 se pietní trasa rozšířila mimo Riegrovu ulici. Dva kameny byly položeny v Tyršově ulici čp. 179 za manžele Rudolfa a Martu Witzovy, tři ve Smetanově ulici čp. 307 za Arnošta, Věru a Alžbětu Bergmannovy a jeden v Nádražní ulici čp. 348 za Hermínu Singerovou. Závěrečné tři kameny byly 26. března 2026 umístěny v Šaffově ulici čp. 91 za Arnošta Ostrého a ve Střítežské ulici čp. 218 za Emanuela Berana a jeho syna Viléma.
Za jmény jsou konkrétní životy
Smyslem kamenů není pouze doplnit seznam obětí. Každá mosazná destička vrací člověka do prostoru, kde žil. Příběh rodiny Deutschovy například ukazuje, jak nacistická perzekuce zasáhla i do vzdělávání a zaměstnání. Synové Jiří, Arnošt a Zdeněk nesměli kvůli židovskému původu pokračovat ve studiu. Z nejbližší rodiny přežil jediný syn Viktor, který byl v době transportu v zahraničí. Později sloužil v československé i britské armádě.
Také rodiny Witzových a Bergmannových připomínají, že oběťmi nebyli anonymní lidé bez minulosti. Rudolf Witz byl chemik a po otci převzal vedení továrny na výrobu likérů. Arnošt Bergmann pocházel z rodiny spojené s výrobou lihovin a obchodem s obilím. Po vydání arizačních zákonů byl rodinný majetek zabaven. Za jednotlivými kameny se tak objevují profesní dráhy, rodinné vazby i náhlé vytržení z běžného života.
Co jsou kameny zmizelých
Stolpersteine jsou malé dlažební kameny s mosaznou destičkou. Obvykle na ní bývá jméno oběti, datum narození a údaje o deportaci nebo úmrtí. Koncepci vytvořil německý umělec Gunter Demnig v letech 1992 až 1993. Kámen v chodníku působí nenápadně, při bližším pohledu však člověka přiměje zastavit se a sklonit hlavu k jedinému jménu.
Právě měřítko jednotlivce odlišuje tento způsob připomínání od velkých památníků. V Poličce návštěvník nevidí jen číslo, ale dozvídá se, kde konkrétní rodina bydlela. Zároveň je dobré vnímat údaje na destičkách přesně: deportace do Terezína nebyla totéž co transport do Osvětimi a u některých lidí se dochovala pouze poslední známá zpráva či místo deportace.
Nový pomník uzavírá pietní celek
Dokončení souboru kamenů doprovodilo 26. března 2026 odhalení nového pomníku obětem holocaustu na centrálním hřbitově v prostoru před židovským hřbitovem. Nahradil starší pamětní desku z roku 1982. Autorem výtvarného návrhu je litomyšlský typograf Jiří Lammel a pomník je zhotoven z hlinecké žuly.
Na dvou deskách jsou uvedena jména všech 33 obětí. Prázdná zadní strana symbolizuje místo, které po zavražděných spoluobčanech zůstalo. Společně s kameny v ulicích tak pomník vytváří druhý bod poličské paměti: zatímco kameny vracejí oběti před jejich domy, památník je připomíná jako celou komunitu.
Poličskou trasu lze projít jako vlastní městskou procházku. Začít se dá v Riegrově ulici u čísel 25, 36 a 41 a pokračovat k adresám v Tyršově, Smetanově, Nádražní, Šaffově a Střítežské ulici. Kameny jsou ve veřejném prostoru před obytnými domy, nejde tedy o uzavřenou expozici. Při návštěvě je vhodné číst je zblízka a současně respektovat okolí, v němž tato místa paměti zůstávají součástí každodenního života města.