V expozici Podřipského muzea v Roudnici nad Labem se objevuje nový exponát spojený s českou křídovou minulostí. Jde o model či rekonstrukci pravěké lalokoploutvé ryby označované jako Macropoma speciosum. Návštěvník tak může nahlédnout do doby, kdy velkou část dnešních středních Čech pokrývalo moře a v jeho vodách žily ryby, žraloci, korýši i mlži.
Podoba exponátu i způsob jeho vystavení je vhodné ověřit přímo v muzeu. Není totiž jisté, zda jde o model, odlitek, rekonstrukci, nebo jejich kombinaci, ani zda bude ryba součástí stálé expozice, či pouze dočasné prezentace.
Fosilie z moře pod dnešní krajinou
Macropoma speciosum je historicky uváděný druh lalokoploutvé ryby ze skupiny, do níž patří také dnešní latimérie. Její fosilie jsou spojovány především s opukovými lomy v okolí Mělníka a Litoměřic. Odborné práce ji řadí do turonu, tedy do období svrchní křídy přibližně před 94 až 90 miliony let. Přesné stáří konkrétního nálezu se může odvíjet od zařazení příslušné vrstvy.
Označení druhu pochází z 19. století. V roce 1857 jej popsal rakouský paleontolog August Emanuel Reuss podle téměř kompletně zachovaného těla ryby z českého křídového moře. Současná věda však jeho taxonomické zařazení nepovažuje za zcela vyjasněné. V odborné literatuře se proto objevuje také označení species inquirenda, tedy druh vyžadující další posouzení.
Nejde tedy o jednoduchý příběh „živoucí fosilie“ ani o rybu, která by přežila až do současnosti. Dnešní latimérie představují příbuznou skupinu, nikoli totožného živočicha. Právě tento rozdíl může být pro návštěvníky zajímavou ukázkou toho, jak se poznatky paleontologie postupně zpřesňují.
Vehlovické opuky jako fosilní archiv
Významným místem tohoto příběhu jsou Vehlovické opuky, které leží asi čtyři kilometry severně od Mělníka. Lokalita patří k jizerskému souvrství české křídové pánve a je chráněna jako přírodní památka. Žlutavé opukové vrstvy jsou bohaté na zkameněliny, zejména na pozůstatky ryb, které jsou v jiných částech české křídy méně časté.
Z Vehlovic jsou uváděny například ryby Hoplopteryx zippei, Parelops pražáki, Serranus cretaceus a Schizospondylus dubius. Vedle Macropoma speciosum se zde nacházejí také zuby paryby Ptychodus mamillaris, fosilie korýšů a pozůstatky mlže Inoceramus lamarcki. Opuky tak nepřipomínají jediný pozoruhodný nález, ale celé mořské společenstvo.
Místo má navíc význam i pro dějiny geologie. Geolog Čeněk Zahálka podle Vehlovic pojmenoval jedno ze svých stratigrafických pásem jako pásmo vehlovické. Zdejší kámen se těžil po staletí a mohl být dobýván už v románské době. Později vznikly také podzemní lomy, jejichž rozvoj souvisel mimo jiné se stavbou Polabské dráhy. Opuka sloužila například k výrobě dlaždic a žlabů.
Od paleontologů k muzejnímu exponátu
Vehlovické nálezy sehrály roli při formování české paleontologie. Macropoma speciosum se objevuje v práci Antonína Friče, jednoho ze zakladatelů české paleontologické školy. Frič se věnoval fosiliím z českých zemí a v Národním muzeu v roce 1864 vyčlenil samostatnou paleontologickou sbírku.
Ryba je zachycena také na Fričově obraze z roku 1902, kde se objevuje společně s dalšími paleontologickými předměty. Historické popisy ji spojují s vehlovickým rybím plänerem i s nálezy z širšího okolí Mělníka, Štětí, Litoměřic a Prahy. Nový exponát v Roudnici tak navazuje na více než sto šedesát let výzkumu zkamenělin z české křídové pánve.
Tip na návštěvu Roudnice i okolí
Podřipské muzeum sídlí na náměstí Jana z Dražic v Roudnici nad Labem, nedaleko autobusového a železničního nádraží. Vedle pravěku představuje také středověk a novověk Podřipska, přírodovědné sbírky, Mechanický Říp nebo antické vázy. Aktuální otevírací dobu je vhodné před cestou ověřit, protože se mění podle sezony.
Vehlovické opuky leží mimo Roudnici u Mělníka a mohou být zajímavým cílem pro ty, kteří chtějí muzejní příběh doplnit návštěvou skutečné geologické lokality. Jde však o chráněné území. Do podzemních prostor není vhodné vstupovat bez povolení a návštěvníci by neměli fosilie sbírat ani odnášet. Smysluplnější je vnímat místo jako krajinný doklad dávného moře, jehož příběh dnes pomáhá vyprávět právě roudnické muzeum.