Hrábě, vidle, kosiska, lopaty, díže nebo máselnice. To všechno vznikalo v Držkové z dřeva, které poskytovaly okolní lesy. V chudém podhorském kraji pomáhala domácí výroba doplňovat příjmy z kamenitých polí a postupně se stala charakteristickou součástí života obce. Dnes její podobu přibližuje Muzeum dřevěného porculánu v centru Držkové.
Řemeslo, které se vešlo do valašských chalup
Držková bývala vyhlášeným centrem podomácké výroby dřevěného nářadí a náčiní. Se dřevem se zde podle obecních materiálů pracovalo téměř v každé chalupě, byť někde jen v menší míře. Výrobky sloužily především v zemědělství a domácnostech, část produkce však představovala také způsob, jak získat peníze v kraji, kde obživa nebyla jednoduchá.
Základním materiálem byly kmeny a větve z okolních držkovských hor. Lesy tak nebyly pouze kulisou obce, ale jedním z jejích nejdůležitějších hospodářských zdrojů. Řemeslníci museli dobře znát vlastnosti dřeva a vědět, který kus se hodí na násadu, který na nádobu a který na lehčí nebo namáhanou součást nářadí.
Od úderu sekery po otáčení soustruhu
Expozice je zajímavá také tím, že nepředstavuje jen hotové výrobky. Přibližuje i nástroje, bez nichž by valašské dřevěniny nemohly vzniknout. Rozdělené jsou mimo jiné podle způsobu, jakým při práci působí lidská ruka: úderem, tahem a rotací.
Návštěvník tak mezi exponáty najde sekery, dláta, pily a pilky, ale také pořízy, škobly, škrabky, hoblíky, točáky, nebozezy a soustružnické nože. Každý z těchto nástrojů měl své místo v pracovním postupu. Z kusu surového dřeva se postupně odstraňovala přebytečná hmota, povrch se opracovával a výrobek získával tvar odpovídající svému účelu.
Právě toto propojení nářadí a výsledných výrobků dává muzeu názornost. Nejde jen o přehlídku starých předmětů, ale o připomínku dovednosti, která vyžadovala zkušenost, trpělivost i cit pro materiál.
Co se skrývá pod názvem dřevěný porculán
Označení dřevěný porculán, případně valašský porculán, je tradiční lidový název pro místní dřevěné výrobky. Nejde o oficiální kategorii, ale o pojmenování, které se s touto regionální produkcí spojilo. Přesný původ názvu není v dostupných podkladech jednoznačně vysvětlen, a proto je lepší vnímat jej především jako součást místní tradice a paměti.
Ve sbírce je přibližně 450 exponátů. Vedle hrábí, vidlí, lopat nebo kosisek připomínají každodennost také puténky, vařachy, díže a máselnice. Tyto předměty dnes mohou působit prostě, ve své době však byly nezbytnou součástí hospodářství i domácnosti.
Muzeum jako paměť Držkové
Expozice se neomezuje pouze na historii řemesla. Zachycuje také dějiny samotné obce a život na Valašsku. Mezi pozoruhodné předměty patří roh držkovských ponocných z roku 1885, obecní pečetidlo přibližně z roku 1900 nebo dřevěné cedule s názvy Derschkowa a Stanoviště obecních kozlů z období druhé světové války.
Muzeum vzniklo z iniciativy místních obyvatel. O jeho vybudování se v Držkové uvažovalo už v 90. letech, systematické shromažďování historických předmětů se rozběhlo po roce 2009 a veřejnosti se muzeum otevřelo 25. června 2011. Součástí jeho zázemí jsou také archivní dokumenty, které mohou být po předchozí domluvě zpřístupněny badatelům.
Kam za dřevěným porculánem
Muzeum najdete v centru Držkové naproti obecnímu úřadu. Návštěvu je potřeba předem domluvit, protože prohlídky se konají individuálně; podle aktuálních informací obce je muzeum otevřené celoročně a v pracovní dny se prohlídky sjednávají především na odpoledne.
Aktuální termín je vhodné ověřit u provozovatele Lubomíra Marušáka na telefonu 721 881 520 nebo e-mailem. Návštěvu lze spojit s poznáváním dalších místních tradic, dřevěné zvonice i krajiny Hostýnských vrchů. Držková tak nabízí malý, ale působivý pohled na dobu, kdy les, šikovné ruce a domácí dílna dokázaly živit celou rodinu.