Žehuňský rybník patří k nejvýraznějším vodním plochám Polabí. Rozkládá se na dolním toku Cidliny mezi Žehuní a Choťovicemi a jeho hladina zabírá přibližně 258 hektarů. Rybník je dlouhý asi 5,5 kilometru, hráz měří v koruně zhruba 870 metrů. Za mohutnými rozměry se však skrývá mnohem víc než jen technické vodní dílo. Historie, rybářství, zadržování vody i ochrana vzácné přírody se tu setkávají na jednom místě.
Královský rybník z doby Jagellonců
Žehuňský rybník vznikl v letech 1492 až 1497 za vlády Ladislava Jagellonského. Od počátku šlo o královský rybník, zasazený do krajiny na rozhraní poděbradské a chlumecké říční oblasti. Voda z Cidliny zde po staletí utvářela okolní krajinu a nádrž sloužila nejen k chovu ryb, ale také k hospodářskému využití vodního režimu.
Královské vlastnictví trvalo podle obecních historických materiálů až do roku 1629. Tehdy bylo Chlumecko zapsáno do zemských desek Janu Oktaviánu Vchynskému ze Vchynic. Po restituci v roce 1992 se majetek včetně rybníka vrátil rodině Kinských; jako současní vlastníci jsou uváděni Giovanni Kinský dal Borgo a Pio Kinský dal Borgo.
Rybník se v průběhu staletí neobešel bez technických zásahů. Významná rekonstrukce proběhla v letech 1951 až 1955, kdy byla zvýšena hráz a upraveny výpustné i bezpečnostní objekty. Tradiční výlovy bývaly společenskou událostí a před rokem 1945 se podle obecních údajů konaly zpravidla jednou za dva roky. Dnes už při nich historický způsob práce nahradila mechanizace.
Rákosiny jako útočiště vzácných druhů
Od roku 2011 je Žehuňský rybník národní přírodní památkou. Chráněná není pouze hladina, ale celý pestrý celek: pobřežní rákosiny, vlhké a mezofilní louky, vápnitá slatiniště i další biotopy. Právě rozhraní vody, mokřadů a luk vytváří podmínky pro druhy, které v běžné zemědělské krajině jen obtížně hledají prostor k životu.
Širší okolí je součástí ptačí oblasti Natura 2000 Žehuňský rybník – Obora Kněžičky o rozloze přibližně 1 963,9 hektaru. Jejím hlavním předmětem ochrany jsou bukáček malý a chřástal kropenatý. V rákosinách se objevují také bukač velký, chřástal malý nebo chřástal vodní. Při tahu a zimování lze zaznamenat například husy běločelé, ostralky štíhlé, volavky bílé, kormorány velké, morčáky velké či orla mořského.
Význam lokality vyniká zejména tehdy, když dojde k částečnému obnažení dna. Mělké bahnité plochy tehdy využívají bahňáci, například vodouši a jespáci. Na podzimním tahu a v zimě se v širší ptačí oblasti může shromáždit až 8 000 vodních ptáků, zatímco na jaře bývá jejich počet nižší, nejvýše kolem 3 000. Přírodovědná hodnota území se týká také kriticky ohroženého vrkoče útlého, obojživelníků a vzácných bahenních pampelišek.
Voda, která patří i do krajiny
Žehuňský rybník je průtočný a napájí jej Cidlina. Nejde tedy jen o izolovanou nádrž určenou k chovu ryb. Rybník zadržuje vodu v povodí a po staletí ovlivňuje vodní poměry v okolní krajině. Právě propojení hospodářské funkce s mokřadními stanovišti je jedním z důvodů, proč má místo tak vysokou ochranářskou hodnotu.
Národní přírodní památka zasahuje do katastrů Žehuň a Choťovice, ochranné pásmo pokračuje také směrem ke Končicím a Lovčicím u Nového Bydžova. Nedaleká Žehuňská obora pak nabízí odlišný typ prostředí: převažují v ní lesní porosty, zejména dubohabřiny, a nachází se zde také Kopičácký rybník.
Co si od rybníka odnést
Nejvýraznější pohled na Žehuňský rybník nabízí hráz, po níž vede silnice II/328. Západní břeh navazuje na zástavbu Žehuně, jihovýchodní část leží u Choťovic. Místo je zajímavé pro pozorování vodních ptáků, fotografování krajiny i obyčejnou procházku podél rozsáhlé hladiny. Největší šanci na zajímavá pozorování přináší období tahu a zimování, kdy se na vodě a obnažených březích střídají různé druhy.
Je ale dobré počítat s tím, že chráněné území zahrnuje také rákosiny, louky a další citlivá stanoviště. Návštěvníci by proto měli zůstávat na veřejně přístupných cestách, nevstupovat do rákosin a v hnízdní sezoně ptáky zbytečně nerušit. Koupání se sice v historických materiálech zmiňuje, kvůli postupnému zarůstání a proměnlivé přístupnosti břehů je však nelze brát jako samozřejmou návštěvní možnost. Žehuňský rybník nejlépe vynikne jako krajina, kterou stojí za to pozorovat s respektem – jako staleté vodní dílo i živý mokřad zároveň.